“Jeden vánoční dárek od cizí ženy mi změnil život,” usmívá se šťastně Irma. Našla novou rodinu

Paní Irma (73) má jedinou dceru, ale ta se odstěhovala. Aby se o mámu nemusela starat, vybrala jí dům pro seniory, a tam ji umístila. Paní Irma byla smutná. Když přišla nabídka přát si drobný dárek, chtěla jen cukroví a vlnu na pletení. Z jednoho dárku se vytvořil vztah a pouto, které přetrvává dodnes

Jeden vánoční dárek od cizí ženy mi změnil život

Nikdy by mě nenapadlo, že ještě v mém věku může přijít něco tak krásného, jako je nová rodina. A už vůbec ne, že ji najdu díky možnosti přát si drobný dárek pod stromeček. Změnilo mi to současný život.

Mám problémy s klouby, špatně chodím a před pěti lety už jsem nezvládala být sama doma. Moje dcera tehdy rozhodla, že mě dá do domova seniorů. Říkala, že je to pro moje dobro. A možná měla pravdu, ale stejně to bolelo. Navíc se zanedlouho odstěhovala do Portugalska. A od té doby už nepřijela. Ani na Vánoce. Ani jednou. Byla jsem roky sama mezi lidmi, kteří byli také sami. A i když o nás v domově pečují hezky, lidské teplo nenahradí nic.

Jednoho dne nám v domově oznámili, že se zapojují do vánočního programu a můžeme si napsat, co bychom si přáli. Nechtěla jsem nic velkého. Jen něco, co by mě potěšilo. Napsala jsem tedy: „Krabici domácího cukroví a klubíčka vlny na pletení.“ Nevím, proč jsem se po odeslání přání tak usmívala. Možná protože jsem si připadala, jako bych byla zase malá holka, která píše Ježíškovi. Za pár dní mi přišel dopis. Od mladé ženy, která se představila jako Karolína. Přála mi krásné Vánoce a napsala, že moje přání moc ráda splní. A já ji napsala zpět. Jen poděkování. Nic zvláštního. Jenže ona zase odepsala.

Vánoční zázrak

A tak to začalo. První konverzace, která nebyla o doktorech, injekcích a dietách, ale o životě. Za týden stála u dveří domova se dvěma krabicemi, jednou plnou cukroví, druhou plnou nádherné vlny. Vonělo to jako moje dětství. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem ji objala. Od té chvíle chodila pravidelně. Nejdřív jednou za měsíc. Pak jednou za týden. Poznala jsem jejího manžela, její dvě děti. Najednou jsem měla komu plést šály a ponožky. Najednou jsem měla komu vyprávět staré příběhy. Najednou jsem měla pro koho vstávat ráno s radostí.

A pak přišly první společné Vánoce. Karolína mi přinesla krásné šaty, nalíčila mě, její muž mě odvezl k nim domů a její děti mě dokonce vítaly u dveří křikem: „Babičko Irmo!“ Skoro jsem se rozbrečela. A možná jsem se trochu rozbrečela. Teď spolu chystáme už páté společné Vánoce. Jezdím k nim na víkendy, na narozeniny, na grilování. „Moje“ vnoučata rostou přede mnou a já u toho můžu být. Karolína mi volá třikrát týdně. Ptá se, jak se mám. Objímá mě, když přijde. A já si připadám, jako bych dostala druhou šanci. Dcera se už léta neozvala. Ale já už nejsem sama.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Z hlediska duševního zdraví Irmy je současná situace jednoznačně přínosná. Izolace a osamělost patří mezi nejvýznamnější rizikové faktory deprese u seniorů a nově získané vztahy tyto faktory výrazně redukují. Pravidelný kontakt, smysluplné aktivity jako pletení a účast na rodinných událostech poskytují strukturu a předvídatelnost, které jsou pro psychickou pohodu ve vyšším věku důležité. Co se týče vztahu s dcerou, situace zůstává nevyřešená. Ačkoli Irma píše, že už není sama, absence jakéhokoli pokusu o komunikaci s dcerou po dobu pěti let je nápadná.

Není jasné, zda dcera ví o novém uspořádání matčina života, zda existoval pokus o kontakt z Irminy strany, nebo jestli obě ženy jednoduše mlčky akceptovaly vzájemné odcizení. Irma by mohla zvážit, zda se nechce pokusit alespoň o minimální komunikaci s dcerou. Nemusí jít o okamžité usmíření nebo emotivní výměnu názorů, ale prostě o sdělení základních informací o svém životě. Dopis nebo e-mail, ve kterém by napsala o svých nových vztazích a o tom, jak se má, by mohl otevřít prostor pro případný dialog. To neznamená, že musí odpustit nebo přijmout dceřino chování, ale může to zabránit tomu, aby její dcera jednoho dne zjistila zásadní informace o matce až zprostředkovaně.

Pokud jde o vztah s Karolínou, bylo by rozumné hovořit otevřeně o vzájemných očekáváních a také o tom, jak by mohla vypadat případná budoucnost jejich spojení. Ne proto, aby se Irma připravovala na nejhorší, ale proto, aby měla jasnost ohledně toho, co může od tohoto vztahu realisticky čekat. Některé věci je lepší pojmenovat, než je nechat viset ve vzduchu jako nevyslovené předpoklady. V tuto chvíli Irma zažívá něco vzácného – novou kapitolu života naplněnou vztahy, které ji obohacují. To je legitimní zdroj radosti a není třeba ho zpochybňovat. Zároveň by pro ni mohlo být zdravé uznat, že vztah s dcerou není skutečně uzavřený, jen odložený. Otázka není, zda má právo být šťastná s novou rodinou – to má bezpochyby. Otázka spíše zní, zda nechce mít jasno v tom, jaký vztah s vlastní dcerou vlastně chce nebo nechce mít do budoucna. Život přináší někdy nečekané dary a občas také bolestivá rozloučení. Irma má právo přijímat ty dary, které dostala, aniž by musela řešit minulost. Ale možná by jí prospělo alespoň vědět, že se o řešení pokusila.

Jak se má paní Irma zachovat? Momentálně je spokojená a šťastná s novou "rodinou", ale co její dcera? Má se s ní kontaktovat? Přečtěte si také příběh paní Laury, které zemřel otec a jeho manželka přišla s nárokem na dědictví.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.