Děti jsou dospělé, kolegyně jedna po druhé odcházejí do důchodu a večery doma jsou čím dál opuštěnější. To samé prožívala paní Olga, která se v 59 letech rozhodla přihlásit do sboru, ačkoli o sobě říkala, že neumí zazpívat ani „Prší, prší“.
„Před zkušebnou jsem stála nejméně deset minut. Předstírala jsem, že hledám v kabelce klíče, pak jsem četla letáky na nástěnce. Když už jsem se chystala otočit a srabácky odejít, protáhla se kolem mě drobná paní a zeptala se, jestli jsem ta nová,“ popisuje Olga ve svém dopise. Stydlivě přikývla a měla pocit, že by se nejraději propadla do země. Bylo jí padesát devět a naposledy zpívala v osmé třídě.
V osmé třídě jí zakázali zpívat
Účetní Olga bydlí od rozvodu sama a svou samotu snášela hůř a hůř: „Občas se stávalo, že za celý den jsem promluvila jen s prodavačkou v místním pekařství na náměstí,“ svěřuje se a podle jejích slov tehdy jí do smíchu opravdu nebylo. Zlom přišel ve chvíli, kdy si v knihovně všimla plakátu. Stálo na něm: „Noty umět nemusíte, my vás rozezpíváme i bez nich.“
Jako malá zpívala ráda. Jenže když ji ve škole při hudební výchově učitelka poslala do poslední lavice, ať jen naprázdno otvírá pusu, už ze sebe nevydala ani hlásek. Něco jí však našeptávalo, že by se tam měla jít podívat.
Samotná hlasová zkouška nakonec trvala jen dvě minuty. Sbormistryně Dana zahrála na klavír pár tónů, Olga je zopakovala a byla přijata. „Kolena se mi klepala tak, že jsem se musela přidržet piana,“ vzpomíná. „Dana mi ale řekla, že mám hlas, který jen dlouho nikdo nepoužíval. A že se dá probudit.“
To, že by si ve sboru našla nové kamarádky, ji zpočátku vůbec nenapadlo. Ve třetím týdnu ji ale při odchodu chytila za rukáv Věra, bývalá porodní asistentka, a zeptala se, jestli s nimi nepůjde na kafe. Od té doby chodí po zkoušce do kavárny naproti pravidelně. Dvakrát do roka jezdí celá parta na soustředění do penzionu v horách, kde večerní povídání trvá déle než samotné zkoušky.
Společný zpěv lidi sbližuje překvapivě rychle. „Loni jsem týden ležela s chřipkou. Za jediný večer mi zavolaly tři holky, proč nejsem na zkoušce a jestli něco nepotřebuju,“ vypráví Olga s dojetím. „Seděla jsem v posteli s telefonem v ruce a rozplakala jsem se. Dlouho jsem takový zájem o mou osobu nezažila.“
Kdybych čekala, až se přestanu bát, sedím doma dodnes
Sborů je u nás spousta. Nejsou jen ty klasické, fungují smíšené i ženské, gospelové, popové nebo přímo seniorské. K přijetí většinou stačí opravdu jen projít krátkou hlasovou zkouškou a nebýt úplně hluchý.
Ženám, které právě teď možná váhají stejně jako kdysi ona, vzkazuje Olga jediné: „Přijďte se podívat. Nikdo se nebude divit, že vám je přes padesát. Dvě naše členky začaly až po sedmdesátce. Kdybych čekala, až se přestanu bát, seděla bych doma dodnes. Bát se můžete klidně až ve sboru, tam to totiž nikomu nevadí.“