Jak vypadal život konkubín v harémech: Ty, které se znelíbily, končily nešťastně

Harém představoval místo, kde byly ženy udržovány v izolaci od okolního světa. Prostory určené výhradně ženám fungovaly už za dob Peršanů a Byzantské říše, nejvíc spojována s harémy bývá ale Osmanská říše a sultáni. Právě prostřednictvím harému mohl dát muž najevo, že je movitý a může si dovolit, aby jeho manželky nemusely chodit do práce.

Harém však nebyl žádný vykřičený dům, ve kterém by se jen souložilo a sloužil pouze k sexuálním účelům, Pravda se od představ dost zásadně liší. Islám klade vysoké nároky na sexuální čistotu a skromnost, což znamenalo, že udržování manželek a příbuzných oddělených od zbytku společnosti měla náboženské ospravedlnění. Pod Osmanskou říší se harém vyvinul z místa, kde byly ženy izolovány, takřka na úroveň královské domácnosti.

Život v harému znamenal pro ženy i vzdělání

Kromě manželek a konkubín často zde často vyrůstali i synové sultána, někdy až do věku šestnácti let či do smrti stávajícího sultána. Poté nastával boj o moc a často docházelo k tomu, že nejstarší syn zabil ty mladší, aby neohrožovali jeho nárok na post sultána.

V harému tak žily bok po boku sultánovy manželky, konkubíny i otrokyně. Pro většinu z žen, které se do harému dostaly, to byla záruka lepšího života. Získaly zde totiž daleko lepší vzdělání, než kdyby žily obyčejný život, učily se číst, psát, malovat, ale i matematiku, logiku, ruční práce či jazyky. Velká část z nich se se sultánem nikdy ani nesetkala a spíš se v harému připravovala na roli manželky některého ze spojenců. Pouze ty nejkrásnější měly tu čest obšťastnit sultána.

Jakmile však sultánovi některá z žen dala syna, ve své funkci skončila a se sultánem se už nikdy neviděla. Neznamenalo to ale, že by byla vyhozena na ulici, naopak. Dostala k užívání vlastní komnaty, kuchařky i služebnictvo a mohla si i nadále žít v přepychu.

Sultánova matka v roli dohazovačky

Aby v harému probíhalo vše podle pravidel, měly prostory určené ženám přísný dozor. Většinou jím byla matka sultána, takzvaná Valide sultan. Právě ona rozhodovala, která z manželek či konkubín stráví noc s jejím synem, měla také právo ženy trestat nebo je poslat na mučení či smrt, pokud se jí znelíbily.

Příbuzné sultána žili v něčem, co by se dalo popsat jako "zlatá klec". Byly jim poskytovány pěkné oblečení a dobré jídlo a žili ve standardu, který byl mnohem vyšší než průměrný obyvatel Osmanské říše. Nicméně jim stále zřídka bylo dovoleno opustit harém. Kdy a jestli vůbec směly opustit palác, určovala Valide Sultan.

Valide Sultan měla pod kontrolou také eunuchy, kteří střežili harém. Důvodem, proč Osmanští sultáni upřednostňovali eunuchy při volbě stráží, byl fakt, že bylo málo pravděpodobné, že by vytvořili romantické vztahy s ženami v harému. Eunuchové také byli neschopní počít děti a sultáni předpokládali, že muži, kteří nemohli mít vlastní dynastii, budou ochotnější být absolutně loajální vůči svému pánovi. Eunuchové v harému sloužili jako poradci, vojenští velitelé a v případě potřeby popravčí.

I otrokyně měly moc

Ženy v harému často dokázaly získat značný vliv v říši. Zejména Valide Sultan jako matka sultána často sloužila jako regent, pokud sultán přišel k moci v mladém věku. Valide Sultan též kontrolovala velkou část majetku královské rodiny.

I otrokyně v harému mohly hrát v politice říše významnou roli. Sultán byl konečnou autoritou ve všech záležitostech, takže kdokoli, kdo měl významný vliv na něj, mohl získat velkou moc. Mladí nebo slabomyslní sultáni byli často efektivně ovládáni oblíbenými konkubínami nebo Valide Sultan. A sultán často dával ženám z harému za manželky šlechtice, které chtěl získat na svou stranu, což znamenalo, že ženy v harému vytvářely sítě vlivu po celé říši. Avšak stále byly součástí společnosti, kde ženám zpravidla nebyla udělována žádná moc napřímo. Obyvatelky harému tak balancovaly na tenké hranici mezi mocí a otroctvím celý svůj život.