Magdaleniny prádelny pod nadvládou krutých jeptišek: Instituce pro padlé ženy své schovanky týrala k smrti, prošla jí i Sinéad O’Connor

Příběhy Magdaleniny prádelny byly největší ostudou v dějinách sociální péče, zejména v Irsku, ale i v dalších zemích jako je Velká Británie, Spojené státy, Kanada nebo Austrálie. Tyto instituce, často spravované různými ženskými katolickými řády, se tvářily jako charitativní zařízení pro nápravu a ochranu takzvaných "padlých žen". Skutečnost byla ovšem neúprosně brutální. Magdaleniny prádelny byly spíše vězeními, kde tisíce žen často živořily v nelidských podmínkách, nezřídka až do smrti.

Ústavy milosrdenství

Koncept Magdaleniných ústavů se objevil v 18. století v Irsku, inspirován protestantskými azyly pro pokání v Londýně. První taková instituce v Dublinu byla založena protestanty v roce 1765. Katolické řády začaly zakládat podobné domy v 19. století, s představou, že zachrání ženy, které se odchýlily od přísných společenských a náboženských norem. Společnost té doby, silně ovlivněná viktoriánskou morálkou, přistupovala k sexualitě a ženským rolím s extrémní přísností. Žena, která otěhotněla mimo manželství, byla obětí znásilnění, považována za promiskuitní, nebo se jednoduše vymykala konvenčnímu obrazu slušné ženy, byla společensky ostrakizována a často ji čekal osud vyvrhela.

Do prádelen byly umisťovány dívky již od devíti let, často proti své vůli, posílané vlastními rodinami, církevními představiteli, sirotčinci, nápravnými zařízeními, nebo dokonce přímo státními úřady a soudy. Motivace byly různé: rodiče chtěli zachránit čest rodiny, církev chtěla vykoupit duše a stát se zbavoval společensky nepohodlných jedinců. K uvržení do těchto institucí často stačilo i pouze to, že dívka jela načerno, nebo byla příliš hezká.

Jakmile se dívky nebo ženy ocitly za vysokými zdmi těchto institucí, jejich život se změnil v peklo. Byly zbaveny své identity, často jim bylo odebráno jméno a nahrazeno biblickým jménem, aby se symbolizovalo „nové začátky a pokání“. Byly izolovány od vnějšího světa, jejich dopisy cenzurovány, návštěvy zakázány, a jakýkoli kontakt s rodinou či přáteli byl striktně potlačován. Následoval režim plný tvrdé disciplíny, ponižování a systematického fyzického i psychického týrání.

Otrocká práce a dehumanizace

Hlavní náplní dnů v Magdaleniných prádelnách byla neúnavná, otrocká práce. Tyto instituce nebyly charitou v pravém slova smyslu, byly výnosnými komerčními podniky pro náboženské řády, které je provozovaly. Ženy a dívky byly nuceny pracovat v prádelnách, které se staly obrovskými průmyslovými provozy. Praní a žehlení obrovského množství prádla z nemocnic, hotelů, restaurací, kasáren, ale i soukromých domácností bylo nesmírně fyzicky náročné. Pracovalo se v otřesných hygienických podmínkách, většinou bez jakýchkoli ochranných pomůcek, s nebezpečnými chemikáliemi a stroji. Pracovní doba byla drastická, často deset až patnáct hodin denně, bez dostatečné stravy a odpočinku. Kromě práce v prádelnách byly schovanky nuceny vykonávat i jiné otrocké práce, například v kuchyních, na zahradách, při šití nebo úklidu. Za tuto práci nikdy nedostaly zaplaceno, a veškerý zisk putoval do kapes řádů.

Týrání nebylo pouze fyzické, ale především psychické a emocionální. Schovanky byly systematicky ponižovány a dehumanizovány. Byly nuceny k mlčení, často jim bylo zakázáno mezi sebou mluvit a veškerá komunikace podléhala přísnému dohledu. Byly jim odpírány základní lidské potřeby, například dostatečné jídlo, teplá voda, lékařská péče a přístup k vzdělání. Často byly izolovány v celách za sebemenší prohřešek, vystaveny bití, ostříhání vlasů nakrátko nebo jiným formám krutosti. Cílem bylo zlomit jejich vůli, potlačit jejich individualitu a přinutit je k absolutní poslušnosti. Tato systematická brutalita vedla k nevratným traumatům, depresím, úzkostem a dalším psychickým problémům, které mnoho žen doprovázely po zbytek života.

Násilné adopce

Zvláště tragickým aspektem Magdaleniných prádelen byly osudy dětí, které se zde narodily svobodným matkám. Tyto děti byly matkám často okamžitě po narození odebrány. Byly dány k adopci, mnohdy do zahraničí, bez jakéhokoli souhlasu matek nebo jejich vědomí, často za finanční úplatu. Matky žily ve vědomí, že děti zemřely, nebo jim bylo řečeno, že byly dány k adopci do dobrých rukou, bez jakékoli možnosti pozdějšího kontaktu. Tisíce matek se tak nikdy nedozvěděly, co se stalo s jejich dětmi. Mnoho z těchto dětí, které byly dány k adopci, strávily dětství v jiných církevních institucích, jako jsou sirotčince, kde byly vystaveny podobnému zneužívání.

Řada žen a dívek zemřela v důsledku podvýživy, nemocí nebo následků týrání. Jejich úmrtí byla často zatajována a bagatelizována. Bez řádných úmrtních listů nebo dokonce náhrobků byly pohřbívány v neoznačených masových hrobech na pozemcích prádelen, což znemožnilo jejich rodinám zjistit, co se s nimi stalo.

Odhalení pravdy

Existence Magdaleniných prádelen zůstávala po desetiletí temným tajemstvím, které společnost raději přehlížela nebo popírala. Teprve v roce 1993, po objevení masového hrobu 155 neoznačených těl na pozemcích jedné z dublinských prádelen provozovaných Sestrami Milosrdenství, začala pravda pomalu, ale neúprosně prosakovat na veřejnost. Svědectví přeživších žen, které se konečně odvážily promluvit o svém utrpení, šokovala svět.

Byla mezi nimi také irská zpěvačka Sinéad O'Connor, která se jako teenagerka do jedné z těchto institucí dostala za relativně drobné prohřešky, jako byly krádeže v obchodech a záškoláctví. Zpěvačka se nikdy nebála mluvit otevřeně o zneužívání a traumatickém zážitku, kterému byla v prádelně vystavena. Krátce před svou smrtí nahrála píseň věnovanou právě Magdaleniným prádelnám. Ačkoliv ji už nestihla za svého života zveřejnit, skladba se nakonec objevila v dramatickém seriálu BBC One "The Woman In The Wall". Tento seriál se podrobně zabývá hrůznými praktikami, které se v těchto zařízeních odehrávaly.

Mezinárodní organizace pro lidská práva a řada aktivistů začaly požadovat spravedlnost a odškodnění pro oběti. Proces byl zdlouhavý a plný odporu ze strany katolické církve i irského státu, který dlouho popíral svou odpovědnost. Nicméně, pod obrovským tlakem veřejnosti a mezinárodního společenství, irský stát v roce 2013 oficiálně omluvil přeživším ženám a uznal svou roli v udržování tohoto systému. Byla zřízena odškodnění pro přeživší, ačkoli mnohé oběti považovaly kompenzaci za nedostatečnou vzhledem k celoživotnímu utrpení. Poslední Magdalenina prádelna v Irsku byla uzavřena až v roce 1996.

Zajímají vás děsivé příběhy? Přečtěte si, jak to bylo se sektou Imanuelité.