Do určité míry ano – alespoň v tom smyslu, že jsou tajným okénkem do jinak uzavřených koutků naší duše, jimž se říká podvědomí.
S tím pracoval zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Ale „lid obecný“ přikládal snům značný význam už tisíce let před ním. Nejvíc „na tapetě“ byly odjakživa sny zvané prekognitivní – tedy takové, které předcházejí poznání (jinými slovy „předvídají“). K nejpopulárnějším příkladům patří sen Abrahama Lincolna, který mu „prozradil“, že bude zavražděn. Netřeba pochybovat, že se to Lincolnovi zdálo – v situaci, v níž se nacházel, ho patrně tato obava tížila více či méně vědomě skoro pořád, takže se nelze divit tomu, že se odrazila ve snu, ale ani tomu, že se stala skutečností.
Nejstarší snáře – tj. výklady jednotlivých snových vidin – pocházejí z doby dávno před naším letopočtem. Snář, jehož autorem je Artemidor z Dresu, pochází ze 2. století. V 17. století byl přeložen do angličtiny a počet jeho dalších vydání jde do stovek. Později se tohoto výnosného knižního artiklu chopili i další, takže snářů po světě kolují tisíce. Nemusíte prohlížet zdaleka všechny, abyste brzy zjistili, že výklad jednotlivých motivů se značně liší případ od případu. Nemluvě o přiřazování čísel, které máte vsadit do loterie, pokud se vám zdálo o tom či onom. To vše je samozřejmě čirý nesmysl a věřit tomu je – mírně řečeno – naivní. Na druhou stranu se však výkladu snů zcela neodříkejte – zamyšlení nad nimi může být velmi přínosné.
Pravda o dospívání Žilkové: Přísný otec ji zrazoval od herectví a zvířecího mazlíčka jí naservíroval k obědu
