Fejeton Jakuba Koháka: Žena a Vánoce

Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu! Tak tímto heslem jsme se pokaždé, coby dítka školou povinná, pokoušeli uchlácholit učitele, když byly Vánoce na dohled – to znamená někdy od půlky listopadu. A pod vlivem tohoto hesla jsme, stejně jako další tisíce dětí, žili v mlžném omylu, že tento námi proklamovaný klid vánoční se bude týkat i běžného života. Jenže OUHA! Teprve nyní je ten pravý čas okusit to, čemu se říká „předvánoční šílenství".

Na úvod bych ještě rád předeslal, že já sám jsem Vánoce prožíval nestandardně, protože maminka jakožto vyznání pravoslavného Vánoce neslaví. Tedy byl salát, řízek, kapr i dárečky, ale to vše jen kvůli mně, abych nebyl ochuzen o tu radost pod stromečkem. Naproti tomu tatínek Vánoce prožívá pokaždé intenzivně. Pečlivě dodržuje veškeré zvyklosti – jezdí pro Betlémské světlo, zdobí celý dům chvojím, dělá vlastní salát a jednou jsme dokonce odlévali olovo! A protože rodiče spolu nežili, byl jsem „přejížděč" – tedy dítě, které je část Štědrého dne u jednoho rodiče a poté přejede/je převezeno k tomu druhému. Je tedy jasné, že moje úvaha „Žena o Vánocích" bude vycházet jen z toho, co jsem vypozoroval ve svém ne úplně blízkém okolí, případně co jsem se doslechl v kuloárech.

Tak tedy, mračna lidí se snaží udělat si „krásné Vánoce", ovšem protože se všichni rozhodnou prakticky v jeden okamžik, nastává mela, kdy jsou k vidění vpravdě apokalyptické výjevy. Souboje o posledního SuperCosmicPlastikmana s vysouvací pěstí nebo o „takovou tu kosmetiku, co viděla Milada v televizi" jsou v každém obchodě na denním pořádku. Kdo by však čekal, že tohoto shonu se ženy neúčastní, šeredně by se zmýlil. Ženy bývají bojovnice z nejurputnějších, pravé lvice! Ve chvíli, kdy by muž ustoupil s tím, že se to pokusí sehnat jinde, tak žena přidává rychlostní stupeň. Má totiž mnohem méně času než muž. Důvod je jednoduchý. Žena je pořádkumilovná, a proto chce mít na Vánoce pro každého tvora v okolí (zvířata nevyjímaje) solidní dárek, ale především MUSÍ BÝT svá- tečně naklizeno, navařeno, navoněno... někdy i za cenu obětí nejvyšších! A tak je vše, veškerá rodinná činnost, nasměrováno k jednomu jedinému bodu: HOTOVO! Takový okamžik bohužel nastává až po rozdání dárků, odklizení balicích papírů a svorném padnutí kamkoliv do měkkého. 

Ano, zatímco muž by se nejraději uklidil na gauč a tam jedním okem sledoval Švejka nebo Světový pohár ve skocích na lyžích, případně zmizel za přáteli do vinárny například „U Ježíška" na šneky, případně k „Bonaparto- vi" na punč (z vyprávění znám několik technik mizení – jdu pro kapra, pro purpuru, vynést koš...), je nucen vyklepávat koberce, luxovat stokrát proluxovanou místnost, chodit nakoupit (ale, majonézu jsem zapomněla... a citrony!), svěšovat a po vyprání opět věšet záclony, jakožto jít koupit stromeček ( já to věděla – zase křivej!).

Ovšem, buďme spravedliví! Nebýt žen, jaké by byly Vánoce?! Nijaké. Tedy lépe řečeno: zapamatování nehodné. Totiž právě ono uklízení a nucení nás nepořádných mužů a zlobivých dětí k činnosti, rodinu stmeluje. Žena dbá, aby každý přispěl ke kouzelnému výsledku, na který budou všichni s láskou vzpomínat. Zamyslíme-li se nad tím, co nám nakonec zůstane ze všech Vánoc, tak kromě zaskočené kosti v krku strejdy Mirka a hořícího stromečku v dvaadevadesátém je to obrázek, vzpomínka, kdy ŽENA (maminka/babička/ partnerka) dává do trouby cukroví, spisuje, co je potřeba zařídit, honí nás, abychom neleželi, dává nám ochutnat salát, přináší ke stolu, u kterého už všichni sedíme, mísu s polév- kou... A krásně se usmívá, i když si rozbalí ten nejpitomější dárek na světě. 

No, a s těmi záclonami, s těmi jsem to krapítek přehnal. Popravdě – nám jsou svěřovány úkony veskrze nenáročné: aranž fíků a datlí do misek, rozestavování betlému a spolu s dětmi zdobení stromečku.

Díky vám!

snehulak

@svetzeny