“Bojím se Vánoc, nechci být úplně sama...,” má strach Zdislava

Paní Zdislava (72) nebyla a není na světě sama. Má tři děti. Její manžel je už deset let po smrti. A ona tak žije sama. Její děti ji navštěvují velmi sporadicky, volají, jen když něco potřebují. Paní Zdislava poslední roky Vánoce trávila u své sestry. Také nikoho neměla a tak se vždy domluvily. Jenže ona rok co rok tajně doufala, že bude s některým ze svých dětí. A letos? Těchto Vánoc se bojí nejvíc za poslední roky. Bude totiž úplně sama.

Bojím se Vánoc, nechci být úplně sama

Každý rok, když se začne blížit prosinec, cítím stejný tlak na hrudi. Ne kvůli shánění dárků, pečení nebo výzdobě. Bojím se Vánoc samotných. Bojím se ticha, které se rozhostí v mém bytě, když všichni ostatní usednou ke stolům se svou rodinou – jen já ne. Letos je to ještě horší než kdy jindy. Minulý rok, stejně jako ty poslední, jsem byla na Štědrý den se svojí sestrou. Seděly jsme spolu u televize, smály se starým filmům a vzpomínaly na dětství, maminku s tatínkem i to, co všechno jsme zažily. Bylo to skromné, ale nebyla jsem sama. Jenže v únoru mi odešla. A s ní odešla i poslední jistota, ke které jsem se mohla o svátcích upnout. Mám tři děti. Tři dospělé lidi, které jsem celý život vedla, podporovala, pomáhala jim. A přesto letos zůstanu sama.

Mohlo by se vám líbit

“Moje matka rozeštvala celou rodinu. Teď je sama a stěžuje si,” píše paní Ludmila

Děti mě doma nechtějí

Můj nejstarší syn si každý rok dopřává exotickou dovolenou. Když jsem se ho opatrně zeptala, jestli by letos neudělal výjimku, řekl jen: „Mami, potřebuju si od všeho odpočinout. Chápeš, ne?“ Ne, nechápu. Od koho vlastně potřebuje odpočívat? Ode mě? Od své rodiny? Moje prostřední dcera… tam je to ještě složitější. Rozvedla se, našla si nového přítele a ten chce být přes svátky jen s ní. Její děti jsou letos u bývalého manžela. A já? Když jsem navrhla, že bych mohla přijít aspoň na chvíli, řekla mi: „Mami, letos to máme jinak, nechci to komplikovat.“ Nechci jí komplikovat život… ale copak je moje přítomnost komplikace?

A nejmladší dcera Vánoce neslaví vůbec. „Je to den jako každý jiný,“ říká. Jenže pro mě není. Ne pro člověka, který celý život budoval rodinné tradice, který si zakládal na tom, že všichni sedíme u jednoho stolu, i když jsme měli jen bramborový salát a kuře, protože na kapra nebyly peníze. Nikdo mne nepozval. Nikdo se vlastně ani nezeptal, co budu dělat. S každým dalším dnem cítím, jak se ta tíha zvětšuje. Nechci být o Vánocích sama. Neumím s tím být sama. A poprvé v životě nevím, kam jít, kde zaklepat, ke komu se uchýlit.

Nejlepší komentář k situaci paní Zdislavy má terapeut Hsuan Hsuan Dai

Paní Zdislavo,

to, co popisujete, je hluboká lidská bolest. A je zcela pochopitelné, že letošní Vánoce v vás vyvolávají strach a prázdnotu. Přicházejí totiž poprvé po ztrátě sestry, člověka, který byl vaším bezpečným místem, jistotou, přítomností, která vyvažovala vaší osamělost. Chci vám říct jednu věc naprosto jasně: to, že se cítíte sama a zraněná, není vaše selhání. Je to přirozená reakce na ztrátu, na změnu rodinných vztahů i na to, jak se vaše děti vyvíjejí a žijí své životy, možná někdy bez ohledu na to, co prožíváte vy. Když člověk po celý život drží rodinu pohromadě, vytváří tradice, stará se o atmosféru domova a pak najednou zjistí, že v čase svátků nemá kam jít, je to obrovský otřes. Obzvlášť když jste byla zvyklá, že jste tu pro druhé.

Mohlo by se vám líbit

“Rodina mého manžela mě nepřijala, nesnáší mě a dávají to pokaždé najevo,” neví si rady Alexandra. Rodina ji viní, že jim syna "odvezla"

A teď poprvé potřebujete, aby někdo byl tu pro vás. A nikdo se nezeptal. To opravdu bolí. To není citlivost. To je smutek, který si zaslouží uznání, nikoli zlehčování. To je možná ta nejbolestivější část. Ne že budete fyzicky sama, ale že vaše děti neprojevily zájem, že vás nepozvaly, že se ani nezeptaly. To, že se jako dospělí rozhodli jinak, neznamená, že jste méně milovaná nebo méně důležitá. Ale rozumím tomu, jak snadno se tak člověk může cítit. Nejprve chci říct: není slabost přiznat si, že chcete společnost. Lidé nejsou stvořeni pro izolaci. Zkuste několik kroků, které mohou přinést trochu úlevy. Promluvte si s dětmi Například: „Letos je pro mě první rok bez sestry a je to pro mě těžké. Byla bych ráda, kdybychom alespoň chvíli byli spolu. Nejde o velkou hostinu, jde o to nebýt úplně sama.“ Děti někdy skutečně netuší hloubku toho, co rodič prožívá. Není to krutost, ale zaslepenost do vlastních životů.

Prázdnota je nejhorší, když nemáme plán. Zeptejte se sama sebe:

• Chci být doma, nebo raději jít mezi lidi?
• Chci být v tichu, nebo raději zažít atmosféru města?
• Co by mi udělalo nejmenší bolest?
• Co by mi naopak přineslo nejvíc klidu?

I jeden konkrétní plán může zmírnit úzkost, například podívat se na mši, i když nejste věřící, jít do kina, připojit se ke komunitnímu posezení, která některá města organizují, domluvit si setkání s někým známým, kdo je také sám a podobně. Někdy je důležité nebýt v den, který bolí, zavřená doma pouze s myšlenkami. Tradice, které jste měla, byly krásné, ale patřily době, která se změnila. Zkuste si vytvořit jeden nový malý zvyk, například zapálit svíčku za sestru, napsat si pár řádků o tom, za co jste vděčná, udělat si čaj či jídlo, které máte ráda, připravit si fotku sestry a věnovat jí chvilku vzpomínek.

Paní Zdislava se bojí Vánoc, nechce zůstat sama. Má prosit děti, aby mohla být s nimi? Nebo co má vlastně dělat? Přečtěte si také příběh paní Beaty, která našla u svého kolegy v práci to, co jí doma léta chybí.

Galerie: “Bojím se Vánoc, nechci být úplně sama...,” má strach Zdislava

3 fotky 4 fotky