Život není kohoutek

Rozhlédnu se. Musím vstát a trochu tu poklidit. Nemám ale sílu se zvednout. Na lince miska s rozmačkanou mrkví, vedle čaj, co mi stydne už od rána. Vlastně jsem nic nejedla. Pračka dávno doprala, musím to pověsit. Už bude pomalu pět a já jsem pořád v pyžamu. S jednou ponožkou. Po zemi se válejí hračky a mezi tím příčina všeho – bílá postýlka s nebesy a v ní Valerie. Valinka, která konečně usnula, a já si můžu udělat, co je potřeba. Nejdřív vynést koš, pak... ale teď si lehnu.

STAČILO BY VYTOČIT ČÍSLO

Pláč linoucí se zpoza žbrdlinek značkové postýlky mě zvedá zpátky na nohy. Chvíli trvá, než mi všechno dojde. Spala jsem půl hodiny, neudělala nic a Valinka začíná s novým koncertem. Bříško ji trápí už pár týdnů, to je prý normální, teď má ale navíc teplotu. S teplotou nemůže ven. Ale já musím. Kdo by nakoupil? Potřebuju aspoň pleny. Lítost nad obličejíkem zkřiveným pláčem pomalu začíná přecházet ve vztek. Už dost! To nejde! Když ji vezmu a nosím, přestane, když ji položím, spustí. Začínám být zoufalá. Nosím ji v klubíčku před sebou, procházím bytem stejně neuklizeným jako před chvílí. Jako ráno, jako včera… Jsem na všechno tak sama. Kdybych ji mohla aspoň na chvilku někomu předat do náručí, na hodinku se jít projít ven, sama… Je zvláštní, jak se dřív tak samozřejmé věci mohou stát nedosažitelné. Drobounké čelo se mi zdá zas o trochu teplejší. Klid, dýchej, dýchej, na léky ještě není čas, musíš vydržet aspoň hodinu… Začínám cítit, jak mě zase zachvacuje panika. Co zábaly? Jak se to proboha dělá? Není to něco vážnějšího? Hlavně si nepřipustit, že je to všechno jen a jen na mně. Tyhle myšlenky si musím zakazovat. Vůbec si je nepustit do hlavy. Jsou jen spouštěčem paniky. Rozbuší se mi srdce a napadne mě něco daleko horšího. Co kdyby se se mnou něco stalo? Vždyť by ji tu ani nikdo nenašel! Propuknu v neovladatelný pláč. Chodím s Valinkou po bytě, brečím a představuju si, jak ji po mé smrti dají do dětského domova. Tohle přece není normální. Stává se ze mě blázen. Nezvládám to. A přitom by možná stačilo tak málo. Vytočit číslo.

To číslo mám v mobilu uložené už dávno. Volalo se na něj pokaždé, když naši veledůležitou pojišťovací práci znepříjemnila některá z otravných maličkostí. Blikající zářivka na stropě. Odchlípnutý koberec. Upadlé kolečko od židle v klientském centru. Kapající kohoutek. V takových případech se vytáčelo tohle číslo. Pan Hora. Přišel, pozdravil, spravil, odešel. Prostě takový náš pan Hora. Říkalo se mu „pan“, ale pochybuju, že mu bylo víc než pětatřicet. Ochotný, nenápadný, jak se dostavil vyřešit náš problém, přestal všechny zajímat. Fungoval dokonale. Že má před tím Horou ještě Lukáš, to jsem zjistila až mnohem později.

SPOLEK ÚSPĚŠNÝCH SLEČEN

Ve firmě patřím ke střednímu managementu. Však si to po stážích v Itálii a studiu v Německu sakra zasloužím. Do téhle pojišťovny jsem se dostala hned po vysoké a dali mi tu šanci. Šla jsem pořád nahoru. A uměla si to užívat. Co na tom, že půlka platu padne na hypotéku? Mohla jsem si dopřát byt podle svých představ. Podkrovní, s krásným výhledem. Oblečení, na kterém jen zasvěcení podle titěrné nášivky poznají, že stálo majlant. Kabelky a boty v ceně měsíčního nájmu čtyřpokojáku. Šetřit jsem nikdy neuměla. A nechtěla. Úspory – to mi znělo dost nudně, jako z omalovánek se Spořínkem, co jsem měla jako malá. Na roztáčení peněz jsem měla i dobré parťačky. Kamarádky z vysoké na tom byly podobně. Všechny rozjížděly kariéru, snažily jsme se urvat co nejvíc, hlavně nic nepropást. Chlapi přicházeli a odcházeli, ale byli vesměs dobří jen na to, abychom se měly o čem bavit. Než se do našich hovorů začalo čím dál častěji vtírat jiné téma.

„Představte si, co tuhle vypadlo z mýho bráchy…“ vypadalo to, že kamarádka Naďa pro nás má něco pikantního k načaté lahvi vína. „Že se prej už skoro bojí chodit s tou svojí slavnou partou z medicíny do hospody. Dámy, zírala jsem, s čím vším se mi náš mazánek svěřuje. Už dvakrát se mu totiž stalo, že jedna z těch doktorek se nějak ne a ne odlepit od židle. No, bráchovi to jde taky těžko, že, tak s ním zůstala u skleničky poslední. Rovnou objednala další a pak to vybalila. Prý jestli by jí neudělal dítě. Nic od něj nechce, žádný závazky, žádnej vztah, jen to jedno. A mě se pak ten blbec ptá, jak má na takový hovadiny reagovat. Chápete to, holky? Že se k tomuhle někdo sníží?“
Sama nečekala ticho, které zavládlo. Vyděsilo nás asi všechny. Něco jiného je bavit se s kámoškami o dětech ve dvaceti a posmívat se zoufalkám, co to neukočírovaly a místo kufrů na studijní pobyty si balí výbavičku a tašky do porodnice. A něco jiného je zastavit s neúprosně se blížící čtyřicítkou odpočítávání ve vlastní hlavě. 40, 39, 38, proboha, to už mi je! Dítě nejdřív ve čtyřiceti, říkaly jsme si, ale jak to za ty dva roky zařídit? Není potom lepší najít si nějakého „Nadina bratra“, který pomůže? Dítě se stihne, chlap se později vyloupne. Pěkně bez stresu. Všechno má v životě svůj čas. My si zvolily svobodu, kariéru, cestování, tak teď musíme leccos překousnout.

NA CO SI TO HRAJEME?

„Já nic překusovat nebudu,“ je Naďa neoblomná, „člověk nemůže mít všechno. Vždycky vám něco uteče. A pokud to bude těhotenský břicho a vřískající mimino… co má bejt? Je to snad zločin? Je na to nějakej zákon? Podle paragrafu toho a toho, kdo neporodí dítě, odsuzuje se… Leda tak k poslouchání keců celýho širokýho okolí do konce života. Ať mi dají všichni pokoj. Jsem spokojená, ničeho nelituju.“

„A jsi si jistá, že nebudeš?“ napadá mě okamžitě otázka, ale nahlas raději nic neřeknu. Ani nejlepší kamarádky nemusejí vědět, co se mi honí v hlavě. A to čím dál intenzivněji. Není už čas mít dítě? Chci ho vůbec? Budu ho chtít, když už bude pozdě? Naďa je radikální, ale ani u ní nikdo neví, co za tím vlastně skrývá. Všechny hrajeme své hry. Na tvrďačky, na hrdost, na nezávislost… Hrajeme je před sebou i samy se sebou. Hlavně ovšem s muži. Chceme, aby viděli naši představu o nás samotných, to, jaké před nimi chceme být, málokdy je pustíme do nejhlubších koutů své duše. Aspoň tedy já ne. Nějak jsem k té půlce populace, pro kterou je nejzásadnější problém, zda slipy, nebo trenky, nezískala důvěru. Postupně dospívám k názoru, že žádného muže po svém boku (ale hlavně jeho ponožky na křesle a zvednuté prkénko na záchodě) nechci a nepotřebuju. Táta mi stačil. Osmnáct let v jeho přítomnosti mě z romantických představ o manželství vyléčilo. Velet, organizovat a nejméně jednou denně seřvat „ty dvě hysterky“. Otcův celoživotní program pro sebe, mě a mámu. Maminka mě měla pozdě, možná i ona si chtěla na poslední chvíli splnit svůj sen o dítěti. Proč si ale musela vybrat tak blbě? To už se jí nezeptám. Ani jeden z nich už nežije. Je smutné říct u jednoho bohužel a u druhého bohudík. Ale je to tak. Tohle já svému dítěti neudělám. Raději s ním budu sama. Za sebe můžu ručit, za někoho druhého ne. Žádný z mužů, které jsem po tátovi poznala, mě nepřesvědčil, že by stálo za to zkřížit s tímhle živočišným druhem cesty na víc než pár nocí.

MISE SPLNĚNA

Moje úvahy ohledně dětí ale pořád byly víc než teoretické. Navenek jsem dál žila svůj život úspěšné mladé dámy realizující se ve velké firmě, která navíc s pro mě nepochopitelnou radostí pořádá každoroční vánoční večírky. Na nichž se to samozřejmě nesmí přehnat s pitím. Předloni se mi to nepovedlo, přiznávám. Od jisté doby znám průběh večera jen z vyprávění. Jeho nejméně příjemná část se týká toho, že jsem domů nešla po svých. Ba co hůř, vedl mě… pan Hora. Ten pan Hora, co je tu od zářivek a kohoutků. Jsem si naprosto jistá, že mezi námi nic nebylo, tedy… byla jsem si, než jsem ho třetí den po večírku potkala. Tvářil se jinak. Já vyděšeně. Profesionální šéfovský výraz zakryje ledacos a zvládl i tohle. Ale pan Hora se zřejmě nehodlal vzdát. Napsal mi dokonce mail s pokusem pozvat mě na kávu. S gramatickou chybou. Jen to ne! Do koše, vysypat koš. Mazat, mazat, mazat. Zbavit se všech důkazů. Tohohle chlapa si se mnou přece nikdo nemůže spojovat. Nevypadá špatně, to ne… Ale! Údržbář. Vyloučeno. Bohužel ho tu musím dál potkávat. Mlčení ve výtahu, nefunkční zásuvka, pomoc s těžkou krabicí spisů do garáží. U auta se ke mně naklonil. Voní. Může údržbář vonět? Asi jo. Ne, ne, nečekejte lásku nebo něco takového. Romantickou bouři citů. Já se prostě jen rozhodla. Najednou mi připadalo, že to vůbec není blbý nápad. Dospěla jsem k závěru, že v mém okolí není nikdo vhodnější, kdo by to mohl udělat. A že už nemám čas na nikoho čekat. Bude to on. Zkusím to. Třeba to nevyjde. Třeba jo. Můj trochu zmatený život dostane řád. Smysl. Budoucnost. Já to dítě prostě chci! Teď, nebo třeba už nikdy.  Stačí to pořádně naplánovat, koupit ovulační test, přesvědčit ho, že beru antikoncepci… Zájem evidentně má, líbím se mu… chce tu snad někdo říct, že se ho chystám zneužít? Hloupost. Během „vhodných“ dnů se mi podařilo dostat ho dvakrát do postele. Stačilo to. Pak byla hračka ho setřást. Mise splněna.

Holčička! Bude to holčička! Z téhle zprávy jsem měla opravdovou radost. Nechtěla jsem kluka. Nemám je prostě ráda. S holčičkou budeme skvělý pár. Spřízněné duše. Dva nejbližší lidi na světě. Budu si ji oblékat, čančat, spolu si užijeme všechny „ženské“ radosti… Malovala jsem si to jako naivka. Idylické obrazy v mé mysli, dokud jsem ji nosila a žila si svůj starý život.

Lukáš samozřejmě nebyl tak hloupý, aby si moje rostoucí břicho nespojil s nečekanou touhou po něm. „Je to moje, viď?“ – „Nebuď naivní, je moje. Jenom moje. Rozumíš?“ nedala jsem mu sebemenší šanci. Ještě to zkoušel, když se Valinka narodila. Chtěl testy otcovství, že mi bude dávat peníze, že ji chce vídat… Nikdy!

MÁM PRÁVO ROZHODOVAT ZA NI?

… a tak koukám s Valinkou v náručí obrovským střešním oknem našeho luxusního podkrovního bytu a pozoruju hemžení na ulici. Všední, běžné… a já si tu připadám jak ve skleněné kleci. Všechno normální se děje venku. Tady uvnitř je jen jedna hysterka, která už spotřebovala tunu papírových kapesníčků, není schopná se za celý den ani obléct a absolutně to nezvládá se svým vlastním dítětem. A to si myslela, že může rozhodovat všechno a za všechny. Divný návyk z práce, asi… Spousta věcí mě ale napadá až teď mezi těmi třemi stěnami a střešním oknem až na zem. Mám právo rozhodovat za Valinku? Jednou ji otázka, kdo byl její otec, napadne. A půjde si tvrdě za odpovědí, pokud bude po mně. Řeknu jí to? Nebude mi pak mít za zlé, že jsem ho z jejího života odstřihla? Není to alkoholik ani vrah. Jen byl pod moji úroveň. Když se rozhlédnu kolem sebe, musím se po dlouhé době zasmát. Tomu teda říkám úroveň! To sedí. Takhle nějak to asi vypadá ve slumu. Ale jsem na všechno tak sama! Protože chci! Nemusím. Zvládnu to! Vrátím se do práce, najmu si chůvu… a po zaplacení hypotéky si koupíme na zbytek měsíce těstoviny a kečup. V hlavě, co byla přesvědčená, jak to krásně vymyslela, se myšlenky zase melou jako prádlo v pračce. Čert vem peníze, tady jde o víc. Život tohohle človíčka přece nemůže být závislý na jedné labilní hromádce nervů. Co když se se mnou něco… Zas ta panika, dýchat, chodit. Valinka usíná. Konečně. Že by dalších slastných třicet minut jen pro sebe? A pak předvádět své princezně model ztrhaná matka, co zapomněla, jak se zvedají koutky nahoru, a jen křičí? Nemusí to tak být… Musí. Nemusí. Sahám po telefonu a v seznamu elegantním skluzem palce hledám „há“. To jsem celá já. Otce svého dítěte mám v telefonu vedeného jako Hora. Hora – údržba. Najednou mi to přijde vlastně vtipné. Vím, že život není kohoutek a že mi ho tenhle opravář nespraví. Zázraky se nedějí. Nikdy nebudeme rodina, ale Valinka na něj má právo. Snad nám nedá košem. Zatím tenhle pan Hora vypadá jako ten nejpovedenější exemplář z Marsu, co jsem v životě potkala…

Příběh nám zaslala Kamila F.

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny