Láska si čas nevybírá

Bára Kodetová pochází ze slavné herecké rodiny a logicky pokračovala v rodinné tradici: po konzervatoři hrála v Národním divadle a jako jedna z mála českých hereček se prosadila i v zahraniční produkci. V poslední době se však věnovala hlavně rodině a svému partnerovi, houslistovi Pavlu Šporclovi (40).

Máte tři dcery, dvě se vám narodily po pětatřicítce. Vidíte v tom výhodu?

Možná mám víc trpělivosti a určitou životní zkušenost.  Na druhou stranu vidím, že docházejí fyzické síly. Starší maminky, které mají víc než jedno dítě, mi to jistě potvrdí. Dala bych nevímco za to, být o deset let mladší. Ale láska si čas nevybírá. A já jsem nesmírně šťastná, že jsem potkala Pavla a mohla mu dát krásné a šikovné děti. A jestli mi to prodlouží mládí? Určitě, protože tu chci být, až vyrostou, a uplatnit se ještě jako babička.

Váš partner tráví mnoho času mimo domov. Jak jste se s tím naučila vyrovnávat?

Asi díky příkladu mé maminky. Máma byla vždy statečná, nebála se být s námi sama na chalupě. Vlastně se nikdy ničeho nebála. Táta také hodně pracoval, takže jsme víc času trávili s mámou. Prostě to neřeším. Mám ráda svůj klid a na Pavlovu práci nežárlím. Důvěřuji mu.

Kdy vzpomínáte na svého otce?

Vlastně pořád je se mnou. Mám ho ve svém srdci. Taky se mě na něj často lidé ptají, tím je to umocněné. Někdy přijde taková už ne tak bolestivá vlna stesku a pak je to zase jen něžná vzpomínka. Rozhodně tím ale netrpím. Smrt patří k životu. Je pravda, že když ji vidíte na vlastní oči, změní vás to.

Porovnáváte s otcem svého partnera?

Pavel je tátův protiklad. Já bych se svým tátou nemohla žít. Potřebuji klid, nemám ráda konflikty. I když jsem temperamentní, „itálii“ nesnáším.

Souhlasíte s tím, že se srdeční záležitosti během věku mění?

Jsem věčný romantik, nepociťuji, že bych se ve vztahu k lásce změnila. Toužím být milována, potřebuji v životě vášeň i sex. Jediná změna je, že jsem někdy víc unavená, a tak mi nevadí, když Pavel odjede a já si užívám samoty. O to víc se na něj těším.

Co jste považovala za srdeční záležitosti ve dvaceti, ve třiceti a co dnes?

Vždy to samé. Obdiv k tomu druhému, úctu a přitažlivost. Jediné, co ještě teď mé pocity umocňuje, je, když vidím, jak úžasný otec Pavel je. Vidět ho starat se o naše dcery je naprosté afrodiziakum.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že jste podstoupila psychoterapii. To chtělo odvahu, protože o tom se nahlas nemluví. Co byste poradila ženám, které o něčem takovém uvažují?

Ať se nebojí. Pro mě je psychoterapie nebo psychologie jako taková důležitou součástí mé práce. Bez určité znalosti druhů lidského chování nemůžete hrát dobře divadlo. Herec je takový papiňák. Střádá v sobě emoce, nálady a na jevišti upouští páru. A já, protože nechci hrát tzv. doma, střádám v sobě nesmírnou energii. A jsou chvíle, kdy si s ní nevím rady. Zvolila jsem jiný druh upouštění páry, a proto jsem začala chodit i na psychoterapii. A musím říct, že mě práce na sobě začala bavit. Začínám věnovat věcem jen tolik energie, kolik si zaslouží, jinak jednám s dětmi, pomáhá mi to pochopit jejich trápení a povahy. Kdybych věděla, jak úžasná je to věc, byla bych si ušetřila mnoho trápení.

Foto: Jan Vágner (1)

@svetzeny