Gabriela Lašková: Moje štěstí se jmenuje Ben

Před pěti lety se změnil Svět ženy a vy jste byla na titulu prvního vydání. Jak moc jste se za těch pět let změnila vy?
Řekla bych, že jsem pořád stejná, spíš jsem se konečně dostala tam, kde jsem před těmi pěti lety chtěla být. Vždycky jsem toužila stát se mámou, mít rodinu. Mám teď všechno, o čem jsem snila.

A co dál? Člověk by se přece pořád měl na něco těšit...
Další miminko, tomu bych se určitě nebránila. Ale teď si chci hlavně užívat to, co mám. Předtím jsem se pořád těšila „až se něco stane“. Až dodělám školu, až se vdám, až vybudujeme společné bydlení, připravíme se na miminko... A teď je to tady, ani jsem se nenadála. Tak už vlastně nechci nic plánovat.

Není tohle právě ta změna - že neplánujete, ale užíváte si přítomnost?
Asi jo. Zklidnila jsem se. Syn a manžel jsou moje jistoty. Mám se krásně, i když je to fofr.

Máte v tom fofru čas zastavit se a uvědomit si, že žijete svoje štěstí?
Určitě, právě proto, že toho mám tolik, o to víc si uvědomuju, jaké mám štěstí. Přijde mi to trošku jako paradox – vnitřně jsem klidná, navenek uhoněná. Ale nevadí, jsem tak šťastná.

Když se člověk podívá na váš Instagram, má taky pocit, že šťastnější bytost neexistuje. Takže odpovídá virtuální obraz tomu skutečnému?
Určitě ano, ale to neznamená, že je to pořád jen růžové. Jenže si nemůžu pomoct, i kdybych byla sebevíc utahaná a Ben měl nejhorší den, stejně bych se rozplývala nad tím, že je štěstí, že ho mám. Ale rozhodně nechci patřit mezi instagramové celebrity, které si hrajou na dokonalý život. Mně přijdou takoé ty absolutně šťastné dokonalé instagramové profily vlastně smutné. Já ho spíš beru jako zábavu a způsob se kreativně vyřádit.

Co děláte, když jste vyčerpaná, unavená a naštvaná, že toho je moc?
Musím to překonat, jako to překonává každá máma. Naštěstí mám vedle sebe manžela. Mít dítě pro nás byla velká zkouška. Myslela jsem, že po tom, co jsme zažili po České Miss, už dáme všechno, ale dítě je jednoduše úplně jiná kategorie. Na jednu stranu je to náročné, nesmíme zapomínat udělat si na sebe čas, ale na druhou stranu to společné štěstí je něco, co nás oba strašně moc naplnilo. Musíme se ale pořád snažit.

Jak? 
Být trpěliví, mluvit spolu a promíjet si malicherné výbuchy z únavy. Taky člověk nesmí moc zblbnout. My si představovali, že nový člen zapadne do naší rodiny a že se nebude všechno točit kolem něj. Takhle, ve finále se stejně všechno točí kolem něj, protože jsme do něj blázni, i když se snažíme, abychom to byli pořád my.

Celý rozhovor si přečtěte v říjnovém Světě ženy, který je právě v prodeji!