Daniela Písařovicová: Neumím ani nechci být za princeznu

Zažila jste někdy nepřekonatelnou trému?

Právě při StarDance. Bylo to dobrodružství, ale krásné. Vydala jsem se do naprosto nekomfortní zóny a vůbec nelituju. Byl to nádherný půlrok mého života, i přes všechno to vyčerpání a čas, který mi trénování vzalo. 

Ve zprávách se objevujete v kostýmku či šatech. Jak se vám líbilo být ve StarDance tak trochu za princeznu?

Občas se za princeznu převlékne skoro každá z nás. Ale je pravda, že v šatech mě ve volném čase moc nepotkáte. Nejčastěji chodím v džínách a mikině. Být oblečená jako princezna je příjemné na pár hodin. A pak zase dolů. 

Chtěla byste být za princeznu i v životě?

Asi ne. Být zavřená v nějakém paláci a nechat o sebe pečovat by mě bavilo asi tak půl dne. Pak bych nejspíš musela utéct. Jsem zvyklá se sama o sebe postarat.

S kým se chodíte poradit, když si přesto sama nevíte rady? 

S rodiči. Nejčastěji. Jsou moudří, mají víc zkušeností než já. A i když se kolikrát neshodneme, jejich názor je pro mě podstatný. Máma je pro mě pořád velkým vzorem, protože o mě a sestru, a nejen o nás, dodnes pečuje s neskutečnou láskou. Vždycky pro ni bude naše blaho nadřazené jejímu.

O rodičích vždycky mluvíte moc hezky. Ani v pubertě jste na sebe nenaráželi? Co z vás chtěli mít?

Táta ze mě chtěl mít volejbalistku, ale to se mu bohužel nepovedlo. Hrát jsem začala, ale někdy v patnácti jsem skončila. To byl takový můj první větší vzdor. A pak následovaly další. Nejvíc na vysoké škole. Měla jsem svoji hlavu a myslela si, že vím všechno nejlíp. Odnesla to máma, která mezi mnou a tátou fungovala jako tlumič. Ale naštěstí to po pár letech pominulo. 

Chcete si přečíst celý rozhovor? Nenechte si ujít březnový Svět ženy, který už je na novinových stáncích!