44 Kč
Kdybychom chtěli najít renesanční hrdinku, která do mužského světa umění vpadla bez omluv a s očividným talentem, byla by to právě ona. Sofonisba Anguissola. Malířka, intelektuálka, rebelka s jemným štětcem a tvrdou hlavou. Její příběh zní až podezřele moderně. Vyrůstala v prostředí, které ji nebrzdilo, byla obklopena kulturou, která nepočítala s jejím úspěchem. A přesto se rozhodla hrát vlastní hru.
A nebyla to hra na skromnou dámu. Sofonisba se rozhodla, že svět se bude dívat na to, co dokáže. Ať už to znamená kreslit smích a pláč v době, kdy emoce na obrazech vypadaly jako chyba, učit královny malovat, nebo se v padesáti zamilovat do námořního kapitána a znovu se vdát. Protože proč ne. Její život je důkazem, že odvaha a talent spolu mohou vytvořit kariéru, která se protáhne přes století.
Sofonisba se narodila roku 1532 v Cremoně do rodiny, která měla urozený původ, ale nikoli obří majetek. Její otec Amilcare se rozhodl investovat do něčeho radikálního: vzdělání svých dcer. V době, kdy se ženy připravovaly hlavně na roli manželek, byly Sofonisba a jejích šest sourozenců učeni jazykům, hudbě, kresbě i filozofii. To dalo Sofonisbě náskok, který se později ukázal jako klíčový. Naučila se vidět svět nejen očima malířky, ale i myslitelky. A hlavně trávila čas u skutečných mistrů. Učila se u Bernardina Campiho a Bernardina Gattiho a rychle se mezi italskými šlechtici začalo šeptat, že v Cremoně vyrůstá mimořádný talent.
Sofonisba se brzy odklonila od tradiční renesanční estetiky, která preferovala majestát bez emocí. Místo dokonalých tváří začala zachycovat lidi, kteří se smějí, mračí, soutěží nebo hrají hry. Její slavný obraz „Hra v šachy“ je typickým příkladem. Tři mladé dívky hrají šachy, mračí se nad prohrou, mají jiskru v očích. Žádná okázalá póza. Žádná dekorace. Jen moment lidskosti. V dnešní době by to nevyvolalo senzaci. Ale v 16. století to bylo revoluční. Ženy na obrazech se totiž neměly smát. Měly reprezentovat ctnost, ne osobnost.
Když se ve dvaadvaceti vydala do Říma, nebyla jen talentovaná studentka. Byla už formovaná malířka, která hledala výzvu. Tu našla v Michelangelovi. Ukázala mu kresbu smějící se dívky a místo opatrného povzbuzení dostala úkol: nakreslit plačícího chlapce. Sofonisba mu poslala brilantní kresbu svého bratra pokousaného rakem. A tím si zajistila jeho pozornost. Michelangelo jí půjčoval skicáře a poskytoval rady. A to ne proto, že by se nad ní slitoval, ale proto, že ji považoval za partnerku v debatě o umění. To byl v té době naprostý unikát.
Když ji Filip II. pozval na svůj dvůr, znamenalo to životní příležitost. I brutální zkoušku. Sofonisba se stala dvorní malířkou i důvěrnicí královny Alžběty z Valois. Musela opustit hravost, která jí byla vlastní, a přizpůsobit se protokolu. Dvůr nechtěl emoce, ale reprezentaci. A i v tom zazářila. Její portréty královské rodiny nejsou sterilní obrazy moci, ale pokusy zachytit člověka uvnitř role. Disciplinované, ale živé.
Po smrti prvního manžela se od ní čekalo, že se stáhne do pozadí. Sofonisba se místo toho zamilovala do lodního kapitána Orazia Lomellina. Bez ohledu na společenské reptání se za něj provdala a přestěhovala do Janova. Tam žila jako profesionální malířka s vlastní tvůrčí svobodou. Učila, cestovala, tvořila a budovala pověst, která přitahovala mladé umělce. Když ji ve vysokém věku navštívil Anthony van Dyck, odcházel s pocitem, že se od ní naučil víc než od všech učitelů dohromady.
Realita je jednoduchá a nepříjemná. Dějiny umění psali muži a ženy do nich často nezapadaly. A tak byly jejich příběhy přehlíženy, minimalizovány nebo zmiňovány jen tehdy, když se hodily jako zajímavost. Sofonisba, Artemisia Gentileschi, Lavinia Fontana. Všechny musely neustále dokazovat něco, co jejich mužští kolegové dokazovat nemuseli. Že jejich práce má hodnotu. A když to dokázaly, nebylo jim dopřáno stejné místo v paměti. Nešlo o omyl, šlo o systém.
Sofonisba nebyla jen mimořádně nadaná. Byla schopná si vynutit prostor, kde ženy tradičně nesměly být. V ateliérech, u královských dvorů, v historii. Její život ukazuje, že když ženě dovolíte studovat, tvořit, cestovat, rozhodovat, neudělá svět horší. Naopak. Přinese něco, co jste si neuměli představit. A i když to zní jako samozřejmost, pořád to není realita všude a pro všechny. Možná právě proto je dobré připomínat si ženy, které to zvládly bez vzorů a podpory. A přesto dokázaly změnit pravidla hry. Sofonisba byla první, kdo ukázal, že žena nemusí být „výjimkou, která se povedla“, ale profesionálkou, která je neoddělitelnou součástí kulturních dějin. A možná nás k tomu vede ke stejnému závěru, ke kterému dospěla sama: talent není otázka pohlaví, ale příležitosti. A příležitost by neměla být luxus.
europeana.eu, theartstory.org, smarthistory.org, autorský text
