Fronty byly za socialismu každodenní realitou a lidé často stáli, aniž tušili, co se vlastně prodává. Tento reflex přežití vznikl z neustálého nedostatku základního zboží.
Nakupování nebylo samozřejmostí, ale malým bojem, ve kterém rozhodovala rychlost i štěstí. Každý úspěšný nákup měl hodnotu malého vítězství.
Prázdné regály v obchodech nebyly výjimkou, ale běžným standardem tehdejší doby. Lidé se museli smířit s tím, že nabídka neodpovídá jejich potřebám.
Kvůli nedostatku lidé často opouštěli práci, jen aby vystáli frontu na nedostatkové zboží. Kolegové se mezitím střídali, aby šance na „úlovek“ byla co největší.
Známosti měly větší hodnotu než peníze, protože bez nich jste se k lepšímu zboží nedostali. Kontakty na správné lidi byly klíčem k pohodlnějšímu životu.
Podpultové zboží bylo symbolem nerovnosti, kdy se kvalitní věci dostaly jen k vyvoleným. Ostatní si mohli nechat zajít chuť.
Prodavači měli obrovskou moc, protože rozhodovali, kdo si co odnese domů. Jejich přízeň byla často důležitější než obsah peněženky.
Legendární taška „ervéháčko“ se stala symbolem každodenního shánění a nejistoty. Lidé s ní vyráželi do ulic bez jistoty, že něco vůbec přinesou.
Humor byl jedním z mála způsobů, jak zvládat frustraci z prázdných obchodů. Lidé si pomáhali nadsázkou a ironií.
Tuzex představoval svět, který byl pro běžné lidi téměř nedostupný. Západní zboží zde působilo jako z jiného vesmíru.
Veksláci byli neoficiální součástí systému, bez nichž by se mnozí ke zboží vůbec nedostali. Risk byl běžnou součástí každého nákupu „navíc“.
Džíny nebo kvalitní čokoláda byly symbolem statusu a výjimečnosti. Mít je znamenalo vybočit z šedého průměru.
Nedostatek zanechal stopu i v myšlení lidí, kteří si začali vytvářet zásoby „pro jistotu“. Tento zvyk přetrvává dodnes.
Frontová kultura naučila lidi trpělivosti, ale i neustálé ostražitosti. Pocit, že je potřeba brát vše hned, v mnohých zůstal i po letech.
