“Milý Tibore, podvedla jsem tě. A tys mi odpustil. Ale já to neodpouštím sobě!” píše dopis Tereza

Paní Tereza nezvládla být ve svém vztahu věrná. Bohužel svého manžela podvedla. Neplánovala to, ale někdy prostě člověk míní a život mění. Necítila od svého manžela tu lásku, porozumění ani souznění. Byli vedle sebe, ne spolu. A pak potkala někoho, kdo ji pobláznil. Když však došlo na lámání chleba, couvla. A teď netuší, jak si odpustit.

Drahý Tibore,

to, co ti teď píšu, jsem ti měla říct už dávno. Jenže jsem neměla odvahu. Možná jsem doufala, že když to nechám být, když budu mlčet, zapomene se to. Ale nezapomnělo. Pořád je to ve mně. A možná už navždy bude. Byla jsem ti nevěrná. Vím, že to víš. Nebo aspoň tušíš. Poznal jsi to podle toho, jak jsem se chovala. Jak jsem se ti vyhýbala. Jak jsem tě nemohla obejmout, aniž by se mi neroztřásly ruce. Poznal jsi to, protože mě znáš. Ale nikdy ses nezeptal. A já nikdy nic neřekla. Začalo to úplně nevinně. Víkend s kamarádkou na horách. Jóga, relax, smích. A Adam. Byl jiný než ty. Mladší. Ležérní. Usmíval se pořád a díval se na mě tak, jak ses na mě ty už dlouho nedíval. Jako na ženu. Ne jako na svou manželku, co uvařila, vyprala, uklidila. Ale jako na někoho, kdo je zajímavý. Přitažlivý. Hodný pozornosti.

Byla jsem nevěrná

Nechtěla jsem, aby se to stalo. Ale stalo. A pak znovu. A znovu. A já jsem se tomu nebránila. Protože jsem se po letech cítila živá. Krásná. Jako bych se znovu nadechla. Nezamilovala jsem se do něj. Ne doopravdy. Byl to únik. Z našeho ticha. Z každodennosti, která nás dávno udusila. Z tvého věčného mlčení, z večerů, kdy ses zavřel do dílny a já seděla sama s knížkou, jen abych necítila to prázdno mezi námi. Lhala jsem ti. Vymýšlela jsem si schůzky, porady, návštěvy u kamarádek. A ty ses nikdy neptal. Jako by ti to bylo jedno. Jako bych byla jedno. Až jednou jsem to nevydržela. Řekla jsem ti to. Ne proto, že bych chtěla. Ale protože jsem musela. Jinak bych se udusila. Pamatuješ? Neřekl jsi nic. Vstal jsi, obul si boty a šel. Vrátil ses ráno. Zůstal jsi. Nevyhodil jsi mě. Neodešel jsi. Neudělal jsi scénu. Jen jsi byl tišší než obvykle. Smutnější. Unavenější. Chodíme na vztahovou terapii. Snažíme se to pochopit. Zachránit. Ty jsi mi odpustil. Ale já sobě ne. Každé ráno se probouzím vedle tebe a cítím stěnu. Tenkou, neviditelnou, ale pevnou. Jako bych tě mohla obejmout, ale nikdy se tě už nedotknu opravdu. Jako by mezi námi navždy něco umřelo. A přesto jsem s tebou. Protože tě mám pořád ráda. Možná jinak. Možná tiššeji. Ale pořád.

Promiň mi to. Jestli můžeš.

Tereza

Nejlepší odpověď na situaci paní Terezy má Positive Psychology

Schopnost odpouštět i hledat odpuštění často vnímáme jako klíčový faktor, který ovlivňuje délku a kvalitu vztahů. Odpuštění může být reakcí na prožitou nespravedlnost a často vede ke smíření. Jde o proces, který může probíhat jak uvnitř člověka, tak i navenek ve vztahu s druhými a slouží jako způsob řešení konfliktů. Podle McCullougha a Witvliet znamená smíření „obnovení narušeného vztahu“. Richard Moore naopak popisuje smíření jako jednu ze součástí samotného procesu odpuštění, přičemž klade důraz i na smíření člověka se sebou samým. Odpuštění je vždy zasazeno do určitého sociálního kontextu, ve kterém je obnova důvěry klíčovým prvkem smíření. Otevřený rozhovor o provinění je přitom nejen cestou ke smíření, ale i prostředím, kde lidé odpuštění vyjadřují a často i prožívají.

Jak se má paní Tereza zachovat? Zapomenout na to, že ve vztahu byla nevěrná a soustředit se na vybudování nového vztahu s manželem? Co byste dělali vy? Přečtěte si také dopis paní Markéty, která už od manžela nechce dárky, ale věrnost.