Přejít k hlavnímu obsahu

“Děti mě citově vydírají přes vnoučata, protože se dozvěděly o závěti. Jde jim jen o peníze,” svěřuje se Jarmila

Snad každý rodič si přeje, aby byly jeho děti šťastné. Rozkrájeli bychom se na kostičky a snesli bychom jim modré z nebe, aby jim nic nechybělo. O to víc pak může člověka zaskočit, když se ze strany svých potomků setká s nevděkem. Nepříjemné situaci nyní čelí Jarmila. Její děti zjistily, že nedostanou to, co chtěly. A tak Jarmilu vydírají přes vnoučata.

Nikdy bych si nepomyslela, že moje dvě děti se mi takhle odvděčí. Nechápu, kde jsem ve výchově udělala chybu, protože takhle jsem je rozhodně nevychovala. Absolutně ne. Jdou jen po penězích a majetku, nedochází jim, že život je úplně o něčem jiném. Vždycky jsem je učila pomáhat druhým, rozdělit se a těšit se z toho, co mají. Proč jim jde o majetek? A o to, co zdědí až umřu? Mám z nich poslední dobou pocit, že snad jen čekají, že brzo umřu a oni si konečně rozeberou to, co po mě zůstane. Manžel mi zemřel před třemi lety, takže teď už zbývám jen já.

Zdědili jsme dům

S manželem jsme si koupili kdysi byt, který jsme poctivě spláceli. Nikdy jsme neměli na rozhazování, ale žili jsme si dobře a to i s dětmi. Vždy měli to, co potřebovali a co chtěli, na to se buď našetřilo nebo si přispěli z kapesného. Učilo je to skutečnou hodnotu peněz, alespoň tak jsme to viděli. Když zemřeli rodiče mého muže, zdědili jsme po nich dům, který bylo potřeba opravit. Prodali jsme byt, půjčili si a opravili dům tak, abychom v něm mohli bydlet. Děti přišly postupně, nejdřív syn a poté dcera. Syn odmalička něco vyráběl, takže se vyučil truhlářem a zařídil si dílnu. Dcera zase chtěla být lékárnicí. Oběma jsme do života něco našetřili, ale asi je to pořád málo.

Příběh ze života: "Můj syn si ze mě dělá služku," stěžuje si Zdena. Psycholog radí, co dělat

Když jsou děti malé, pečujete o ně a snažíte se jim dopřát vše, co můžete. Jenže když vyrostou, role by se měly pomalu obrátit a děti by měly být oporou svým rodičům. Stává se ale, že potomci vyžadují pozornost a pomoc rodičů i v dospělosti a berou to jako samozřejmost. Zdena nyní řeší, že si z ní syn se snachou udělali v podstatě služku, která jim pomáhá v péči o vnučku.
svetzeny.cz

Mám závěť

Postupně jak děti odrostly a zařídily si své životy jsme přemýšleli, co dál. S manželem jsme se proto domluvili, že ušetřené peníze dáme na účet pro vnoučata, aby se nějak zhodnocovaly. Chtěli jsme pomoci i těm, kteří nic nemají. V závěti jsme uvedli, že dům se prodá a výtěžek se rozdělí na charitu. Váhala jsem, zda s tím děti neseznámit, ale manžel říkal, že to má čas. Ať to zjistí až po naší smrti. Asi tušil, že to vyvolá problémy. Mě to tedy zaskočilo.

Dáš peníze chudákům?

Jednoho večera ke mě do domu vtrhl syn i dcera. Křičeli. Jak jsem si mohla dovolit neodkázat jim dům, je to dům jejich táty, oni s tím počítali a podobné věci. Byla jsem ve velkém šoku. Jak se to dozvěděli? Proč tak vyšilují? Snažila jsem se jim vysvětlit, že jejich děti dostanou našetřené peníze a nebylo to málo, ale neposlouchali mě. Od té doby se mě snažili zpracovat a donutit, abych závěť změnila. Neustoupila jsem, ani náhodou. Domluvili jsme se s manželem a já jsem to chtěla dodržet.

Eva (47 let): Nevlastní dcera mě bere jako služku, to co mi řekla překračuje všechny meze

Soužití s nevlastními nemusí být jednoduché, zejména tehdy, když si vše nenastavíte hned na začátku. Vlastní rodič se snaží dítěti vyhovět ve všem, posouvá hranice. Ten nevlastní to po čase může vidět jako problém. Něco podobného teď řeší Eva. S manželem se poznali před 10 lety a začali spolu žít. Nyní se však neshodnou na zásadní věci. A tou je manželova dcera Denisa, která Evě dělá ze života peklo.
svetzeny.cz

Babičko, ty nás nemáš ráda?

Když viděli, že nepochodí, začali proti mě očkovat své děti. Vnoučata jsem hlídala ráda. Do určité doby. Jednou se mě vnuk u snídaně pronesl, že je nemám ráda. Zůstala jsem stát jako opařená. Prý mu to řekl tatínek. Vnučka mu odpověděla, že je nemám ráda, jinak bych jim dům odkázala. Prý chci, aby se pak měli špatně a neměli peníze na hračky a výlety. Synovi i dceři jsem vynadala, tohle tedy ne! Naštvali se, pohádali jsme se a od té doby mě citově vydírají. Vědí dobře, že svá vnoučata miluji.

Neuvidíš vnoučata

Neustále se vymlouvali, že jsou děti nemocné, mají akci s kamarády a podobně. Měsíc jsem to chápala, pak jsem uhodila. Syn mi ve vzteku řekl, že co bych chtěla. Já na ně kašlu, neodkážu jim dům, raději ho dám nějakým chudákům a ne vlastní rodině. Tak prostě vnoučata neuvidím. Dokud prý nepřijdu k rozumu. Už jsem děti neviděla půl roku a netuším, jak dlouho tohle potrvá. Uvidím je ještě někdy?

Zdroj článku