Rozdílné názory na svět a život jsou kořením i běžnou součástí života. Ne každý se musí na všem shodovat, zejména pokud jsou ve hře věkové a ģenerační rozdíly. Důležitější je umění komunikace, tedy schopnost vykomunikovat situaci i přesto, že se v názorech diametrálně rozcházíte, nebo dokonce máte rozepře. Co však dělat v takové situaci jako je výchova dítěte? Obzvláště v momentě, kdy jako rodič už zkušenosti máte a moc rádi byste svá
Paní Jarmila (63 let) vychovala tři děti, takže o výchově něco ví. Nyní se i ona dočkala od své dcery vnoučat a těší se, že s nimi může trávit čas a hlídat je. Jenže vidí, že její dcera má jiný přístup k výchově, a podle ní to dělá úplně špatně. Paní Jarmila se dceři snaží poradit, jenže ta o její rady nestojí. Paní Jarmila, ale přece ví, jak vychovat děti, sama vychovala tři a dobře! Nechápe moc, že ne každý o radu stojí, zejména v tak citlivé oblasti, jako je vlastní rodina.
Moje prostřední dcera byla vždycky ta, které se muselo vše vysvětlovat. Proč nesmí dělat to či ono, proč naopak musí udělat to či ono. Chvíli to byl boj, ale když jsme zjistili, že prostě musíme vysvětlovat a ona to pak bez řečí udělá, přijali jsme to. Říkala jsem si, že jsem asi něco zanedbala, protože další dvě děti neměly problém, když jsem řekla, že se něco nesmí nebo něco nejde. Přijali to. Dcera ne. Nyní je dospělá, má své vlastní děti. Brzy po sobě. A vychovává je jinak. Rozhodně jinak, než jsem to dělala já. Využívá tu respektující výchovu, která je teď strašně moderní a všude se o ní píše. Jenže to, podle mě, dělá špatně.
Snažím se jí pomoct, přece jsem vychovala tři děti a vůbec ne špatně. Ona to ale tvrdě odmítá. Prý o moje rady nestojí. Neumí přijmout kritiku. Ne každému se bude její styl výchovy líbit a musí pochopit, že ji lidé budou soudit a říkat jí, že to dělá špatně. Nechápu, proč si nechce poslechnout také jiný názor. Vždyť jsem vychovala i ji, tak snad vím, jak se vychovávají děti. Podle mě má prostě svou pravdu a nikdo jí nemůže nic říct. Jenže takhle to v životě bohužel nefunguje a ona narazí.
Jarmila si nese pocit, že její výchova byla úspěšná – vychovala tři děti, z nichž dvě přijímala pravidla bez odporu, a i prostřední dcera, přes svou potřebu vysvětlení, nakonec vyrostla v dospělou ženu s vlastní rodinou. Tento úspěch jí dává jistotu, že ví, jak se děti vychovávají, a proto ji dcera rozhodnutím jít jinou cestou zraňuje a překvapuje. Respektující výchova, kterou dcera zvolila, je z Jarmilina pohledu moderní výstřelek, který navíc podle ní dcera nezvládá. Její pokusy o radu však narážejí na odpor, což Jarmila chápe jako dceřinu neschopnost přijmout kritiku nebo alternativní pohled. Jarmila by mohla zkusit změnit svůj přístup: místo nabízení nevyžádaných rad by mohla projevit zájem o to, proč dcera tento styl zvolila. Třeba by mohla říct: „Vidím, že vychováváš děti jinak, než jsem to dělala já. Zajímalo by mě, co tě na tom tak baví nebo proč sis to vybrala.“ Tím by mohla otevřít dialog, který by nebyl o kritice, ale o pochopení.
Jarmila má pravdu v tom, že dcera se v životě setká s různými názory a kritikou – to je nevyhnutelné. Ale stejně tak musí Jarmila přijmout, že nemůže dceru donutit přijmout její pohled. Dcera má právo vychovávat své děti podle sebe, stejně jako Jarmila kdysi měla svobodu vychovávat své. Pokud Jarmila chce zachovat dobrý vztah, mohla by se soustředit na to, co je spojuje – třeba radost z vnoučat –, a méně na to, co je rozděluje. Dcera možná jednou narazí, jak Jarmila předpokládá, ale to je její cesta a její lekce. Jarmila už svou roli matky splnila a může být hrdá na to, co dokázala. Teď je čas nechat dceru, aby si svou roli matky naplnila po svém, i když to Jarmile nemusí dávat úplný smysl.
Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.
Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.
Příběh poslala do redakce paní Jarmila G.
