Někdy vznikne rodina tam, kde ji vůbec nečekáte. Nejde o tu “pravou” pokrevní rodinu, o to víc je však pevná a drží při sobě. Její členy si vybíráme, rozumíme si s nimi a často je díky tomu možné udělat dobrý skutek. Například pomoci někomu, kdo by mohl zůstat sám, smutný a občas morous.
Paní Iva se s rodinou přestěhovala do bytu, který si s manželem vysnili. Velký a prostorný, kde o sebe s dětmi nebudou zakopávat. Netušila, že v sousedním bytě žije starý pán, který jim zasáhne do života. Změní ho a udělá lepším. A její rodina bude mít vliv na jednoho starého muže, který si myslel, že jeho život už skončil.
Nikdy by mě nenapadlo, že ten mrzutý starší pán od vedle jednou bude hlídat moje děti a jíst s námi nedělní obědy. Vlastně bych se vsadila, že kdyby mi to někdo řekl při stěhování do našeho bytu, vysměju se mu. Ale stalo se. A stalo se to úplně přirozeně, díky dětem. Do paneláku jsme se s mým manželem a dětmi nastěhovali na jaře. Hned první den jsme potkali souseda z vedlejšího bytu, pana Vladimíra. Vysoký, upravený pán s výrazem, který jako by říkal: „Nesahejte na mě.“ Neřekl skoro nic, jen kývl hlavou a koukal stranou. Párkrát jsme se potkali ve výtahu nebo na chodbě. Nikdy se nezapojil do řeči, jen formálně pozdravil. Věděli jsme jen, že je sám, a že tu bydlí přes třicet let. Mně ho bylo trochu líto, ale zároveň jsem nechtěla být vtíravá.
Zlom přišel úplně nečekaně a ne od nás dospělých. Jedno odpoledne jsem poslala děti s odpadky a ony se vrátily celé rozesmáté. „Mami, my máme nového dědu!“ hlásila Anička. „Prosím?“ zeptala jsem se překvapeně. „No, potkali jsme pana souseda ve výtahu a zeptali jsme se ho, jestli by nechtěl být náš dědeček. Žádného už totiž nemáme,“ vysvětlila mi vážně. V první chvíli jsem nevěděla, jestli se smát, nebo se bát, co tomu pan Vladimír řekl. Ale už večer někdo zazvonil u dveří.
Stál tam on s balíčkem lentilek v ruce. Podíval se na mě trochu nejistě a pak tiše řekl: „Dovolíte, abych jim ty bonbony dal? Opravdu se mě na to ptaly.“ Pozvala jsem ho dál. Seděl u nás asi hodinu. Děti mu ukazovaly kresby, mluvily s ním naprosto bez zábran. A já poprvé viděla, že ten uzavřený pán má v očích něco velmi měkkého. Možná dojetí.
Od té doby se začal náš vztah vyvíjet. Ne skokově, ale pomalu. Vladimír k nám začal chodit na kávu, potom na oběd. Začal vyprávět dětem příběhy, bral je na procházky, učil je hrát šachy. Když byl Matýsek nemocný a já musela do práce, nabídl se, že s ním zůstane. A já souhlasila, důvěřovala jsem mu. Dnes ho děti oslovují „dědo“ a on to přijímá s naprostou přirozeností. Je s námi na narozeninách, na Vánocích, zavezl nás i na chalupu. Pomáhá, kde může. A já mám někdy pocit, že k nám vlastně patřil vždycky. Jen jsme o tom dřív nevěděli.
Prarodičovství může mít pozitivní vliv na duševní zdraví ve stáří, a to díky více různým faktorům. Víme, že sociální vztahy jsou pro udržení dobré paměti a myšlení v pokročilém věku velmi důležité. Prarodiče, kteří mají blízký vztah se svými vnoučaty, se cítí více propojeni s ostatními, a právě tento pocit blízkosti a sounáležitosti prospívá mozku. Častý kontakt s vnoučaty navíc pomáhá udržovat důležité dovednosti, jako je vcítění se do druhých nebo schopnost vidět věci z jiné perspektivy, což pomáhá zpomalit úbytek duševních schopností. Péče o vnoučata také často přináší nové výzvy, třeba když s nimi skládají stavebnice nebo přemýšlejí, jak správně sestavit vláček. Takové činnosti vyžadují pružné myšlení a schopnost řešit problémy, což je pro mozek velmi prospěšné.
psychologytoday.com, příběh poslala paní Iva Z., vlastní dotazování
