Používáte tyto věty a fráze? Pak to svědčí o vašem sebevědomí, říká studie

Slovo “sebevědomí” se skloňuje ve všech pádech v příručkách osobního rozvoje, v partnerských poradnách i na pracovních pohovorech. Je to prosté a klidné vědomí vlastní hodnoty, znalost svých silných stránek i přijetí těch slabších. Sebevědomý člověk zkrátka ví, kým je, a cítí se v tom dobře. Tento vnitřní postoj se pak nevyhnutelně odráží v celém jeho životě, od schopnosti čelit výzvám až po kvalitu vztahů. Jenže co když ten vnitřní kompas ukazuje spíše k pochybnostem? Studie publikovaná na webu ResearchGate jasně ukazuje, že nízké sebevědomí může citelně narušit osobní i společenský život. A právě tehdy se do naší mluvy začnou vkrádat slůvka a věty, které naši nejistotu vysílají do světa jako tísňový signál, často bez našeho vědomí.

Jazyk plný pochybností a omluv

Jedním z nejčastějších a nejvýmluvnějších signálů je nadužívání slůvka „promiň“. Lidé s nízkou sebedůvěrou se omlouvají prakticky neustále. Promiň, že tě ruším. Promiň, že se ptám. Promiň, že mám jiný názor. Omlouvají se i za situace, které vůbec nezavinili, jako by samotná jejich existence byla určitým druhem prohřešku proti okolí. Psychologové v tom vidí hluboce zakořeněné přesvědčení, že jsou pro druhé přítěží. Neustálá omluva je vlastně preventivní krok, kterým se snaží zmírnit domnělou nelibost, kterou svou přítomností vyvolávají.

Velmi podobně funguje i další skupina frází, které mají za úkol znehodnotit vlastní myšlenku dříve, než to stihne udělat někdo jiný. Zní to povědomě? „Možná se mýlím, ale...“ nebo „Je to asi hloupý nápad, jenomže...“. Člověk tím v podstatě říká: „Tady je můj názor, ale dopředu vám dávám svolení ho nebrat vážně.“ Je to obranný mechanismus, takový verbální štít, který má ochránit před případnou kritikou nebo odmítnutím. Když pak někdo nápad skutečně smete ze stolu, nejistý člověk si může téměř s úlevou říct: „Já to věděl.“ Sám si postavil překážku a sám si potvrdil své vlastní pochybnosti.

Do stejné kategorie patří i tendence snižovat vlastní úspěchy. Když takového člověka pochválíte za skvěle odvedenou práci, často uslyšíte něco jako: „Ale ne, to nic nebylo,“ nebo klasické „Měl jsem jenom štěstí.“ Přijmout ocenění a jednoduše poděkovat se zdá být téměř nemožné. Podvědomě tím totiž říkají, že si pochvalu nezaslouží a jejich úspěch byl dílem náhody, nikoliv jejich schopností.

Obranné mechanismy a strach ze zklamání

Nízké sebevědomí se ale neprojevuje jen ublíženým ustupovaním stranou. Někdy na sebe bere masku falešné lhostejnosti. Věta „Je mi to jedno“ může znít až arogantně, ale její kořeny jsou často úplně jinde. Z úst člověka bojujícího s nejistotou zaznívá nejčastěji ve chvílích, kdy mu na něčem naopak velmi záleží. Je to preventivní obrana před možným zklamáním. Když si nepřiznám, že něco opravdu chci, nebude to tolik bolet, když to nedostanu. Za touto frází se tak skrývá obrovský strach z odmítnutí a neschopnost přiznat si vlastní touhy a zranitelnost.

Podobně fungují i výroky typu „V tomhle nejsem dobrý“ nebo „To mi nikdy nepůjde.“ Nejde jen o prosté konstatování faktu. Je to vyjádření přesvědčení, že vlastní schopnosti jsou omezené a neměnné. Je to uzavření dveří před jakoukoliv výzvou. Strach z neúspěchu je natolik paralyzující, že je lepší se o nic ani nepokusit. Proč? Protože selhání by jen potvrdilo ten tichý vnitřní hlas, který neustále našeptává: „Nejsi dost dobrý.“ K tomu se přidává i neustálá potřeba externího potvrzení, která se projevuje větou: „Co na to řeknou ostatní?“ Chorobný strach z úsudku druhých dokáže efektivně zabít jakoukoliv vlastní iniciativu a donutí člověka jednat ne podle svých přání, ale podle toho, co si myslí, že se od něj očekává.

A jak to zní, když si někdo věří?

Na druhé straně spektra stojí jazyk sebejistoty. Ten není hlasitý ani arogantní. Je klidný, věcný a konstruktivní. Sebevědomý člověk se nebojí říct: „Můžeš mi s tím pomoct?“ Uvědomuje si své limity a nestydí se za ně. Požádat o pomoc pro něj není známkou slabosti, ale projevem efektivity a zaměření na cíl. Místo toho, aby se trápil tím, co neví, soustředí se na to, jak se to dozvědět a jak úkol splnit.

Zatímco nejistý člověk se vyhýbá výzvám, ten sebevědomý se jich nebojí. V jeho slovníku najdeme otázku: „Proč ne já?“ Když se objeví příležitost, nečeká, až ho někdo osloví. Aktivně se o ni přihlásí, protože věří ve své schopnosti. A i když se něco nepovede? Místo hroucení se a sebeobviňování zazní spíše: „Dobře, zkusíme to jinak.“ Chybu vnímá jako zkušenost, ne jako definitivní selhání.

Sebejistota se projevuje i ve vztahu k druhým. Sebevědomí lidé umí naslouchat. Často používají frázi: „Řekni mi o tom víc.“ Upřímně se zajímají o názor druhých, protože se necítí ohroženi. Nemají potřebu neustále mluvit a dokazovat svou pravdu. Dokážou stát za svým názorem, ale pokud jsou konfrontováni s pádnými argumenty, nemají problém ho přehodnotit. Stejně tak umí uklidnit situaci. Když se objeví problém, místo paniky od nich uslyšíte: „Nedělej si s tím starosti, to zvládneme.“ Tento klid pramení z vnitřního přesvědčení, že ať se stane cokoliv, budou schopni situaci řešit.

Jak vybírat sacharidy a proč je naše tělo potřebuje. Těstoviny vařte al dente, ale co rýže a další? Poradí nutriční specialistka