Opuštěné Vánoce: Jak se cítí lidé v domovech důchodců během vánočních svátků

Zatímco města září světly a obchodní domy hrají vánoční hudbou, za zdmi některých zařízení panuje ticho. Ne to klidné, ale to, které připomíná prázdno. Pro obyvatele domovů důchodců jsou svátky často připomínkou toho, co už není. Děti, které vyrostly a odcizily se, rodinné vztahy, které se časem rozpadly, nebo ztráty blízkých, kteří tu ještě "včera" byli. Vánoce v nich probouzejí vzpomínky, někdy krásné, jindy velmi bolestivé.

Opuštěné Vánoce

K tomuto stavu často nepomůže ani personál, který je někdy složen z lidí bez špetky empatie a porozumění. Z lidí, kteří se ke svým klientům nechovají ani trochu s úctou a na štěstí těch, o které se starají, jim prachobyčejně nesejde. Nejsou to samozřejmě všichni, ale pořád dost na to, aby se zde lidé, pro které jsou domovy seniorů poslední cestou jejich života, cítili milování a šťastní.

Osamělost tak právě v tomto období nejčastěji vyplouvá na povrch. Není vidět navenek, ale uvnitř pálí. A právě proto je téma opuštěných Vánoc důležité zvednout. Ne proto, abychom vzbudili lítost, ale abychom pochopili, co lidé v domovech důchodců prožívají.

Mnoho seniorů říká, že během roku si na samotu zvykne. Najdou si svůj rytmus, zvyky, své malé radosti. Ale kolem Vánoc se všechno mění. Vzduch je prosycený emocemi, které připomínají rodinné oslavy, dětský smích, vůni cukroví i chvíle u stromečku. A když kolem nich vidí příbuzné ostatních, kteří vozí dárky nebo odvážejí své blízké na sváteční návštěvu, bolest se prohloubí. Někteří se snaží tvářit vesele, aby nepřidělávali práci personálu. Jiní se stáhnou do sebe a vyčkají, až vše pomine.

Cítí se zapomenutí

Existují také lidé, kteří dlouhá léta udržovali rodinu pohromadě. Byli ti, kdo pekli, organizovali a vytvářeli atmosféru. A najednou jsou sami, bez možnosti cokoliv ovlivnit. Vybavují si dny, kdy kolem nich pobíhaly děti, kdy se večeře nestihla nachystat včas, kdy se někdo hádal, někdo smál a někdo rozbaloval dárky příliš rychle. Tyto vzpomínky se o Vánocích vracejí s nečekanou intenzitou. „Někteří se cítí zapomenutí. Ne proto, že by je rodina neměla ráda, ale protože život je rychlý a komplikovaný a oni si uvědomují, kde jsou a co to pro ně osobně znamená. Dospělé děti žijí daleko, pracovní závazky jsou náročné, někdo má vlastní rodinu, někdo problémy, které nezvládá. Pro seniory je však každý neuskutečněný telefonát, každá zrušená návštěva malou ranou,“ uvedl psychoterapeut Donald Altman. Během svátků se taková rána násobí. I ti, kteří si celý rok nestěžují, najednou ucítí tíhu opuštěnosti.

Náhrada rodiny

Na některých místech se personál v domovech důchodců snaží situaci zmírnit. Pořádají malé večírky, společné pečení cukroví nebo zpívání koled. A přesto se tím nedá nahradit rodina. Nedá se nahradit někdo, kdo vás zná celý život, kdo ví, jak voněl váš domov, a kdo sdílel vaše radosti i smutky. Proto jsou některé Vánoce v domovech tiché. Ne kvůli nedostatku aktivit, ale kvůli nedostatku blízkosti.

Velkou roli hraje i stud. Někteří obyvatelé se bojí říct, že se cítí sami. Nechtějí nikoho obtěžovat a nechtějí vypadat náročně. Raději se usmějí a řeknou, že je vše v pořádku. Uvnitř však touží po obyčejné věci. Aby někdo přišel, seděl s nimi, naslouchal. Aby na chvíli cítili, že mají ve světě místo.

Opuštěné Vánoce ale nemusejí být jen o smutku. Stačí málo, aby se změnily. Návštěva, telefonát, pohlednice, drobnost od někoho, kdo si vzpomněl. Může to být i dobrovolník nebo soused. Každý takový kontakt vrací kousek naděje. Lidé v domovech důchodců nepotřebují dokonalé dárky. Potřebují lidskost, zájem a pocit, že nejsou neviditelní. A možná si z toho můžeme něco vzít i my. Vánoce nejsou jen o tom, co zažíváme sami. Jsou i o tom, co můžeme dát ostatním. A někdy to nejdůležitější, co můžete dát, je váš čas. V domovech důchodců má cenu větší než jakýkoliv dárek zabalený ve stříbrném papíru.

“Můj syn se ke mně vrátil a já jsem tím ztratila svůj klid,” je smutná Tereza