Na vrátnici Národního divadla čekala obyčejná obálka. Žádný vzkaz, žádné vysvětlení. Uvnitř ležel dokument starý přes sedmdesát let. Rodný list chlapce, který přišel na svět v Londýně, měl za kmotra Jana Masaryka a dostal pět křestních jmen. Ten chlapec se později proslavil jako Jiří Štěpnička. Jenže při narození se ještě jmenoval Samec. A jeho život měl mít k pohádce daleko.
Bylo mu třináct, když se konečně dočkal okamžiku, na který čekal prakticky celé dětství. Maminka se vracela z vězení. Každý by nejspíš předpokládal, že pro chlapce, kterému ji komunistický režim na dlouhá léta sebral, půjde o ten nejšťastnější den.
Jenže Jiří Štěpnička měl tou dobou v Karlových Varech druhou rodinu. Milovanou nevlastní matku, sourozence, otce, který ho vedl k umění, a především pocit, že někam patří. Teď měl všechno opustit. Nikdo se ho nezeptal, co si přeje. O mnoho desetiletí později vyprávěl svůj životní příběh s pozoruhodnou věcností a s humorem, který si uchoval i při vzpomínkách na chvíle, jež by jiného člověka poznamenaly na celý život.
V roce 2019 na Jiřího Štěpničku čekalo na vrátnici Národního divadla zvláštní překvapení. Neznámý člověk mu tam zanechal obálku, ve které se ukrýval jeho původní britský rodný list z roku 1947. Žádný dopis, vysvětlení ani jméno odesílatele. Kdo dokument po celá desetiletí uchovával a proč se rozhodl vrátit ho právě tehdy, herec netušil.
„Na vrátnici v Národním divadle byla pro mne obálka a v ní můj rodný list. Beze slova vysvětlení,“ vyprávěl v únoru 2020 deníku Blesk. Dokument připomínal začátek života, který byl sám o sobě neobyčejný. Chlapec narozený v Londýně dostal pět křestních jmen a jedním z jeho kmotrů byl diplomat Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta. Do života vstupoval jako Jiří Samec, syn slavné herečky a akademického malíře. Netušil, že za několik let se jeho rodina rozpadne a že otázka, kam vlastně patří, ho bude provázet ještě dlouho.
Chlapec, kterému sebrali maminku. A potom i druhý domov
Narodil se 16. dubna 1947 v Londýně jako Jiří Samec. Matka Jiřina Štěpničková patřila k největším českým hereckým hvězdám. Málokdo dnes tuší, že malý Jiří měl také britské občanství, o které později přišel. Otec mu ho podle jeho vlastních slov v padesátých letech nechal zrušit, protože se obával, že by synovi mohlo v komunistickém Československu ublížit.
V roce 1951 se Jiřina Štěpničková pokusila se synem uprchnout za hranice. Netušila, že se stala obětí léčky Státní bezpečnosti. Útěk skončil zatčením a následným odsouzením herečky k patnáctiletému trestu. Malý Jiří putoval do ústavu, odkud se po více než půl roce dostal k otci do Karlových Varů.
Právě tam začala kapitola, která bývá ve vyprávěních o jeho osudu trochu neprávem přehlížena. Nešlo totiž o léta strávená v neštěstí a osamění. Naopak. V nové rodině našel skutečné bezpečí, zamiloval si otcovu druhou ženu Varvaru a vyrůstal se dvěma mladšími sourozenci. Jak připomíná jeho svědectví pro Paměť národa, prožil tam hezké dětství. Díky původnímu příjmení Samec navíc bezprostředně nepociťoval ústrky spojené s matčiným osudem.
Za maminkou pravidelně jezdil do pardubické věznice. Zpočátku je oddělovalo sklo a mříže, později už mohli sedět společně u stolu. Domů se ale pokaždé vracel do Karlových Varů. A právě tam bylo jeho dětství.
Když Jiřinu Štěpničkovou v roce 1960 propustili na amnestii, předpokládalo se, že syn bude žít s ní. Jenže nikdo neřešil, co to udělá s třináctiletým klukem, pro kterého už slovo domov znamenalo něco úplně jiného než pro jeho matku. „Já se o své vůli nerozhodl, já jsem byl určen,“ řekl v rozhovoru pro magazín Interview, publikovaném na Týden.cz v říjnu 2025.
Jeho dětská představa přitom byla prostá. Přál si, aby všichni žili společně. Otec, jeho druhá žena, sourozenci i navrátivší se maminka. Jenže život není pohádka a dospělí mu takové řešení nabídnout nemohli. S matkou se přestěhoval do Prahy. Ani ona neměla jednoduchý návrat. Po letech ve vězení neměla vlastní bydlení ani divadelní angažmá. První měsíce proto se synem strávili v zahradním domku u režiséra Martina Friče, který jim poskytl útočiště.
Jejich vztah nebyl jednoduchý. Portál Paměť národa zachycuje Štěpničkovy vzpomínky na matčinu přísnost, kritiku jeho herectví i pozdější vzájemné odcizení. Sám herec ale v jednom ze svých posledních velkých rozhovorů odmítal představu, že by mezi nimi někdy úplně zmizela blízkost. Byla to zkrátka jeho maminka. A některé rodinné vztahy se nedají poctivě popsat jednou větou.
Diplom od indického premiéra. O talentu mladého Jiřího se přitom skoro nemluví
Možná nejpřekvapivější část Štěpničkova života nemá s herectvím vůbec nic společného. V Karlových Varech totiž pod vedením otce objevil výtvarné nadání. A rozhodně nešlo jen o běžné dětské kreslení.
Uspěl v mezinárodní soutěži dětské malby, za kterou získal ručně tepanou stříbrnou misku a diplom s podpisem tehdejšího indického premiéra Džaváharlála Néhrúa, jedné z nejvýznamnějších postav moderních indických dějin. O této pozoruhodné epizodě vyprávěl sám Štěpnička v rozhovoru v roce 2025. Zatímco po otci podědil výtvarné nadání, po matce v sobě cítil divadelní vlohy. A dlouho nebylo rozhodnuto, která cesta zvítězí. Dokonce zvažoval studium kamery. Nakonec si vybral herectví. Přesto je zvláštní představit si, jak málo možná scházelo, aby se z budoucího držitele Ceny Thálie stal kameraman nebo výtvarník. Chlapec, jehož dětství rozvrátila politika, dokázal ve stejných letech uspět ve světové výtvarné soutěži.
Mezi Zrzavým a Fričem našel svět, do kterého skutečně patřil
Po příchodu do Prahy neměl Jiří Štěpnička lehké dospívání, ale měl obrovské štěstí na lidi. Díky matčiným kontaktům se pohyboval mezi osobnostmi, které dnes považujeme za české kulturní legendy. Poznal malíře Jana Zrzavého, herce Eduarda Cupáka, režiséry Václava Kršku či Martina Friče. Friče považoval za svého oblíbeného strýčka. V jednom rozhovoru vzpomínal, jak si při natáčení pohádky Dařbuján a Pandrhola dovolil sednout na režisérovu židli. Asistent ho okamžitě vyhnal, jenže Frič zasáhl a dal najevo, že právě Jiří je výjimka, která tam sedět smí.
Podobné drobnosti o jeho dospívání vypovídají víc než slavné fotografie. Mezi umělci nacházel přijetí, humor i inspiraci. Svět, ve kterém se cítil přirozeně, přestože vlastní rodinné poměry měly k jednoduchosti daleko. Nakonec zůstal divadlu věrný prakticky celý profesní život. Na scéně Národního divadla vytvořil téměř stovku rolí a jeho hlas důvěrně znaly celé generace televizních diváků.
Nejdřív se nesnášeli. Potom spolu prožili skoro šedesát let
Jestli měl Jiří Štěpnička v životě na něco skutečné štěstí, byla to láska. Přitom s Janou Říhovou, kterou poznal v roce 1965 na pražském gymnáziu Jana Nerudy, si zpočátku nemohli přijít na jméno. Jemu lezla na nervy spolužačka, která měla pořád v ruce knížku, všechno věděla a neustále se hlásila. Ona v něm zase viděla rozmazleného kluka z umělecké rodiny.
„Rok jsme se nenáviděli, až jsme se potom dali dohromady a žili jsme spolu šedesát let,“ vzpomínal herec v pořadu 7 pádů Honzy Dědka. Z někdejších protivníků se stali životní partneři, vychovali syna Jakuba a dceru Juditu a společně překonávali všechno, co jim život postavil do cesty. Jana zemřela v únoru 2022 a její odchod pro Štěpničku znamenal těžkou ránu. Muž, kterému v dětství rozhodnutí dospělých opakovaně změnila život, tak přišel o člověka, s nímž strávil téměř celé dospělé roky. Právě po jejím boku přitom našel rodinnou stálost, kterou jako malý kluk tolik postrádal.
Doporučujeme
reklama
Domov, který už mu nikdo nemohl vzít, si postavil vlastníma rukama
Možná právě proto pro Jiřího Štěpničku tolik znamenalo místo, které si mohl upravit přesně podle sebe. V roce 1987 koupil staré, téměř zchátralé stavení v Malči na Šumavě. Místo aby si najal řemeslníky a nechal všechno přestavět, pustil se do práce sám. Opravoval propadlé stropy, stavěl kamenné zdi, vyráběl vrata, renovoval nábytek a zachraňoval všechno, co ještě zachránit šlo. Na trámech stodoly zůstal letopočet 1789, připomínka lidí, kteří tu žili dávno před ním.
Pro herce, jehož práce na jevišti každý večer vznikala a zase mizela, mělo vytváření něčeho trvalého zvláštní význam. V rozhovoru pro Recepty prima nápadů ostatně přiznával, že právě fyzická práce mu přináší odpočinek. Je lákavé hledat v jeho zálibě také ozvěnu dětství, kdy o tom, kde bude žít, rozhodovali jiní. To však můžeme jen odhadovat. Jisté je, že po letech strávených na divadelních prknech nacházel uspokojení také v obyčejném řemesle. V domě, kde za ním zůstávaly opravené zdi, pevná vrata a práce jeho vlastních rukou.
Když se dnes vzpomíná na Jiřího Štěpničku, přirozeně se vybaví slavná maminka, Harrison Ford nebo jeho televizní postavy. Možná by ale stálo za to zapamatovat si také malého kluka z Karlových Varů, který si přál mít obě své rodiny pohromadě, kreslil tak dobře, že získal diplom od indického premiéra, a nakonec našel vlastní místo ve světě, kde mohl být sám sebou. Nejen synem slavné herečky, ale Jiřím Štěpničkou.
Jiří Štěpnička, jeden z nejvýraznějších českých herců, zemřel v neděli 11. října ve věku 79 let. Smutnou zprávu potvrdilo Národní divadlo, jehož členem byl více než půl století. Za jeho charakteristickým hlasem a desítkami rolí se však skrýval životní příběh, který by vydal na film. V dětství přišel o matku, později o domov, který si mezitím zamiloval. A málokdo ví, že ještě jako školák získal výtvarné ocenění s podpisem samotného indického premiéra.
