Rosa Parks změnila americké dějiny: Kdo byla tato statečná žena? Před 70 lety odmítla pustit bělocha sednout, změnila životy Afroameričanů

V padesátých letech minulého století byly běžné veřejné autobusy v jižanských státech USA zřejmě jedním z nejvíc disponovaných míst, kde bujel rasismus na plný plyn. Už jen fakt, že řidič byl ozbrojený, aby mohl důkladně dohlížet na dodržování pravidel. Místa v autobuse byla striktně oddělena pro bílé a černé, které mohli sedět jen vzadu. Pokud ale byla místa pro bílé plná a nastoupil běloch, byla povinnost černocha mu přenechat svoje místo. Černoši zkrátka měli být bílým co nejméně na obtíž. Přesto, že všichni nastupovali předními dveřmi kvůli placení, pokud už vpředu seděli běloši, museli černoši po zaplacení znovu vystoupit a nastoupit zadními dveřmi. To se ale 1. prosince 1955 mělo změnit.

Dědeček s puškou a Ku Klux Klan za dveřmi

Tento příběh se však začal psát mnohem dřív, konkrétně 4. února 1913, kdy se narodila Rosa Parks. Stalo se tak v Tuskegee ve státě Alabama učitelce Leoně Edwards a Jamesi McCauleymu, tesaři a staviteli. Její rodiče se rozešli, když bylo Rose pět let, a matka se spolu s ní a mladším bratrem přestěhovala do Pine Level, malého města poblíž Montgomery.

Už jako malá dívka byla Rosa velmi statečná. Postavila se bílému chlapci, který na ni pokřikoval rasistické nadávky, a s cihlou v ruce byla ochotna bít se do poslední kapky krve za svoji rasu. Jako dítě zažila chvíle plné strachu, kdy její dědeček hlídal dům s puškou v ruce, protože na ulicích se pohyboval nebezpečný Ku Klux Klan. Její škola byla dvakrát podpálena. Babička však její odvahu neschvalovala a její chování jí vyčítala. „Raději se nechám zlynčovat, než abych žila v ponížení a nesměla říci: Tohle se mi nelíbí,“ odpověděla babičce Rosa.

Rasismus na každém kroku

Dívka se do svých jedenácti let vzdělávala doma za pomoci své matky, poté nastoupila v Montgomery do školy pro černé děti. Co se týče pozdějšího zaměstnání, příliš na výběr neměla. Černé ženy mohly tehdy nejčastěji pracovat jako sekretářky, nebo jako švadleny. Rosa Parks se rozhodla pro zaměstnání švadleny. Nespravedlnost vůči černochům pociťovala čím dál víc a měla stále větší potřebu se proti tomu vyhranit. Možná právě proto se jí zalíbil černošský aktivista Raymond Parks, kterého si v roce 1933 vzala za muže.

V tom samém roce se jí také podařilo dokončit středoškolské vzdělání, které v té době mělo asi jen sedm procent černochů, a mohla začít pracovat jako sekretářka montgomerské pobočky Národní asociace pro podporu barevných lidí a dál se aktivně podílela na boji proti utlačování a nespravedlnosti. Její hlavní obživou ale i nadále byla práce švadleny. Neustále však pociťovala rasismus na každém kroku, obzvlášť v autobusech, kde mívala často konflikty. Mnohokrát šla raději pešky, než aby musela cestu autobusem znovu podstoupit.

Zoufalá samota

Ono prosincového dne seděla v první řadě sedaček vyhrazených pro černochy, když se autobus zaplnil tak, že si běloši neměli kam sednout. Řidič proto vyrazil dozadu a houknul na ni, aby vstala a uvolnila místo. Tři její sousedé se zvedli, ona však odmítla svoje místo opustit, jen si přesedla k okénku. I to ale bylo nepřípustné, neexistovalo, aby si běloch sedl vedle černocha. Rosa Parks ale tentokrát nehodlala ustoupit.

Později vzpomínala, jak moc se v ten okamžik cítila sama, ale zároveň že chápala, proč se ostatní černí pasažéři do konfliktu nezapojovali a někteří dokonce raději opustili vůz. Nikdo se jí nezastal, černí ze strachu klopili hlavy a bílí se tvářili nezúčastněně. Pouze řidič vyhrožoval, že zavolá policii, což také udělal, navíc se rozhodl podat na Rosu žalobu. Nedošlo mu, že zahrávat si se ženou, která je vzdělaná, pracující i vdaná a navíc zaměstnaná v Národní asociaci pro podporu barevných lidí, není radno si zahrávat.

Rosa Parks byla ale skutčeně zatčena, shledána vinnou a odsouzena k pokutě čtrnácti dolarů. Tím však celá kauza neskončila, právě naopak. Po městě se začaly šířit letáky vyzývající k bojkotu veřejné dopravy a skutečně, o čtyři dny později autobusy nevyužilo čtyřicet tisíc černochů. Raději se dopravovali černošskými taxíky nebo šli do práce pěšky, někteří i třicet kilometrů. Po celé zemi probíhaly demonstrace, během nichž byly zapalovány černošské kostely, házeny bomby na domy Edgara Nixona i Martina Luthera Kinga, na nějž byl později spáchán atentát, lidé ale vydrželi více než rok a konečně se dočkali dne, kdy byla segregace zrušena.

Utrpení í ocenění

Rosa Parks však za svůj čin pykala i nadále. Byla vyhozena z práce, stejně jako její manžel. Žili ve strachu z napadení a tak se odstěhovali do Detroitu, ani tady ale Rosa sedm let nemohla sehnat práci. Sedmdesátá léta pro ni byla utrpěním, protože jí na rakovinu zemřel nejdříve manžel Raymond, poté matka a posléze i bratr. V devadesátých letech byl vykraden její byt a zloděj ji přitom napadl. Rosa se přesto nevzdávala a za lidská práva bojovala téměř až do své smrti a napsala o tom dvě knihy vzpomínek.

Za svůj vytrvalý boj byla vyznamenána řadou ocenění včetně prezidentské medaile svobody, nejvyššího ocenění americké vlády, které jí udělil 9. září 1996 Bill Clinton. „Byla jsem prostě člověk, který chtěl sedět v autobuse. A byla bych ráda, kdyby si mě lidé pamatovali jako někoho, kdo chtěl být svobodný,“ prohlásila podle LA Times Rosa Parker po letech. Rosa Parks zemřela 24. října 2005 ve věku dvaadevadesáti let.

Rasismus v jižanských státech USA, který svým způsobem trvá dodnes, je stále ožehavým tématem. Rasová segregace v právním slova smyslu ve Spojených státech trvala až do roku 1968, ve skutečnosti ale skončila až mnohem déle. Například v Alabamě bylo nejdéle v celých Spojených státech trestné uzavírat rasově smíšená manželství. Zákon o smíšených manželstvích byl zrušen až na počátku 21. století. 

Zajímají vás statečné ženy? Přečtěte si o mladé matematičce Joan Clarke, která pomohla vyhrát druhou světovou válku.