“Manžel chtěl začít v nové zemi bez ohledu na rodinu. Řekla jsem ne a jsem na všechno sama,” pláče Olga

Olga byla v situaci, kdy si neuměla představit, že opustí rodnou zemi. Nyní je na vše sama, protože její manžel šel za svým snem. Bez ohledu na rodinu si udělal, co chtěl. Poslechněte si příběh paní Olgy, který poslala do naší redakce.

Manželova matka žila od rozvodu v Berlíně a často jsme za ní jezdili. Manžel vždycky říkal, že kdybychom neměli děti, hned se stěhujeme. Na to jsem se já jen v duchu smála. Kdybych měla o 20 let méně a žádné závazky, proč ne. Jen bych se musela naučit německy. Ale v mládí to neřešíte, že? Jazyk se časem naučíte, protože vás země a situace donutí.

Jenže čím byl manžel starší, tím víc toužil pro změně. Bylo to u něj obráceně. Zatímco jiní muži se usadí a zpohodlní, možná se mu zdálo, že mu ujíždí poslední vlak a chtěl hledat štěstí jinde. Přestěhovali jsme se do baráčku, pořídili si nové auto, on motorku. Myslela jsem si, že jsme spokojení, já jsem byla. Ale manžel asi ne. Ten přemýšlel nad tím, jak se odstěhovat tam, kam vždycky chtěl. Do Berlína.

Odjedeme všichni

Jednou večer mi navrhnul, abychom to v Česku zabalili a odstěhovali se. Považovala jsem to za vtip a tak jsem odpověděla, že bych chtěla někam k moři - Řecko, Malta nebo Španělsko. Pronajali bychom si domeček u pláže, já dělala účetnictví a on někde něco opravoval. Zručný na to byl dost a doma byl opravdovou pomocí. Jenže manžel se se mnou nesmál a znovu mi zdůraznil, že by chtěl do Berlína. Chlácholivě jsem ho objala, že kdybychom měli o 20 let míň a byli bez dětí, už balíme. On to však měl promyšlené. A to do pořádných detailů.

Ukázalo se, že to není sen, ale jeho až děsivě reálný plán. Začal mi popisovat, jak by našel byt, domek bychom prodali, abychom něco měli do začátku. Později bychom si možná koupili byt v Berlíně, pokud by to vyšlo. Děti by přestoupily do jiné školy a do jiné země. Synovi je 11 a dceři 8 let, jsou ještě malí, podle něj se německy hravě a bez problémů naučí. No a já bych si našla něco v Berlíně nebo bych si vyřídila živnost a dělala účetnictví na dálku. Měl to fakt promyšlené do posledního detailu. Zírala jsem na něj jako ve snu. On nám vlastně naplánoval celý život.

Do ciziny nechci

Chvíli jsem nebyla schopná slova, ale pak jsem mu klidně vysvětlila, že se mi nechce stěhovat do cizí země, kde nikoho, kromě jeho mámy neznáme. Neznáme ani jejich jazyk, kulturu, zvyklosti. Vždyť bychom si neuměli ani nakoupit, neměli bychom nic a přišli o zázemí i domov. Tady máme naopak vše. Život, rodinu, přátele, děti své kamarády... Všichni tu máme své jasné místo v životě. Zdálo se mi nepředstavitelné, že bychom děti vytrhli z jejich prostředí a odvezli 600 kilometrů daleko.

Spát jsme šli ten večer pozdě, vzájemně jsme argumentovali. Přesvědčovala jsem manžela, že to je bláznivý nápad. Vypadal smířeně. Měla jsem pocit, že jsem mu to vysvětlila jasně a jsme v tomhle ohledu na stejné vlně. Ale to jsem se strašně pletla. Na jedné vlně jsme rozhodně nebyli.

Stěhuju se!

Po dvou měsících mi manžel oznámil, že když nechci já s dětmi, on do Berlína odjede. Bude bydlet u své mámy, práci si už našel a do Čech bude jezdit na víkendy. Myslela jsem si, že je to špatný vtip. Pohádali jsme se, prý jsem sobecká, když nechci opustit tohle všechno a jít pryč. On sobecký není? Když mě nechá samotnou s dětmi? Nemyslí na to, že děti neuvidí denně, prakticky je nevychová, nepomůže mi tady s ničím a já budu na všechno sama. Vlastně ani finančně si nepomůžeme, protože si manžel bude muset platit život v cizí zemi. Do Německa jezdí spousta Čechů vydělávat, ale většinou dojíždějí z příhraničí, anebo jsou sami. Manžel má ale nás... I když na to asi zapomněl.

Na vše jsem sama

Hádali jsme se měsíc. Přesvědčovala jsem ho nejen já, ale také jeho šéf, jeho bratři, moje rodina. Jenže on byl tvrdohlavý jak mezek. Jednou řekl, že jde do Německa a nakonec skutečně odjel. Jezdí domů jednou za 14 dní, přijede v pátek večer a v neděli po obědě vyjíždí. Je tak doma necelé dva dny. S ničím mi nepomůže, protože je unavený a děti na něm visí, protože ho nevidí dlouho. Dělám za něj všechno, protože máme domek, jak jsme kdysi společně snili. Chodím sama do práce, ale k tomu sekám trávu, pečuju o děti, vozím je na kroužky, učím se s nimi, vychovávám je, nakupuju, v zimě odhrnuju sníh. Minule přivezli uhlí a nebýt souseda, který mi pomohl, uklízela bych ho do sklepa ještě teď. Jsem strhaná, unavená a podrážděná. Šel si za tím, co chtěl, nedíval se napravo ani nalevo. Nevím vůbec, co mám dělat, ale takhle žít už dál nechci.

O radu pro bezradnou a vyčerpanou Olgu jsme se obrátili na odborníka. A jaký je závěr?

"Zkuste vyhledat odbornou pomoc," radí terapeut

"Jako párová terapeutka poradce vidím situaci, kdy se manžel odstěhuje do Německa za prací a nechá manželku samotnou s malými dětmi, jako velmi komplikovanou. Klíčové je, že v každém partnerském vztahu hrají zásadní roli komunikace a vzájemné porozumění. Pokud manžel učinil toto rozhodnutí bez důkladného projednání se svou ženou a bez ohledu na její přání, může to vážně narušit důvěru a stabilitu jejich vztahu. Takový jednostranný krok může u manželky vyvolat pocity opuštění a osamělosti, což negativně ovlivní nejen její psychickou pohodu, ale i emocionální stav dětí," hodnotí situaci Marie Ježková, párová terapeutka.

"Z psychologického hlediska je také důležité pochopit motivace muže, proč se rozhodl pro práci v zahraničí. Byl to finanční tlak nebo jiné důvody? Na druhou stranu, manželka potřebuje podporu, ať už od rodiny, přátel nebo třeba i profesionálních služeb, aby zvládla situaci, kdy zůstává sama s dětmi. I když je manžel fyzicky nepřítomen, je nezbytné, aby hledal způsoby, jak udržovat rodinné pouto silné, například pravidelnou komunikací a návštěvami, pokud je to možné. Doporučuji, aby paní Olga zvážila párovou terapii nebo rodinné poradenství, aby manželé společně zpracovali celou situaci. Cílem je obnovení komunikace a hledání kompromisů, které by vyhovovaly oběma stranám. Možná by se našla řešení, jak skloubit pracovní povinnosti manžela s potřebami rodiny, například možnost častějších návratů domů nebo dokonce přesun celé rodiny do Německa, pokud by to bylo proveditelné. Důležité je, aby oba partneři měli pocit, že jejich názory a potřeby jsou brány v potaz a že společně pracují na řešení situace."

Jak byste se zachovaly vy v případě paní Olgy? Nechaly byste vše tady a šly do jiné země za manželem a novým začátkem?