žena, seniorka, smutek, pláč
Paní Jaroslava má jedinou dceru. Vždy se o ni pečlivě starala, vedla ji ke správným lidským hodnotám. Pomáhat druhým, pozdravit, poprosit, poděkovat. Myslela si, že dcera je správně vychovaná.
Po rodičích paní Jaroslavě zůstal byt, který za pomoci přátel spoustu let zvelebovala. Neměla finance na to, aby si objednala firmu, tak jí pomáhal kamarád instalatér, elektrikář, další vymaloval, položil podlahu. Vše postupně. měly s dcerou hezké bydlení, kde je teď paní Jaroslava sama.
Jenže teď je v šoku a neví, co dál. Její dcera jí podstrčila papír k podpisu. Tvrdila jí, že jde o papír, který ji umožní zastupovat paní Jaroslavu při jednání vlastníků bytů v družstvu. Tam paní Jaroslava nerada chodila, hádali se tam, křičeli a byla to akorát ztráta času.
Při podpisu toho "bezvýznamného papíru" ji dcera stále vyrušovala a když ji požádala o klid, aby si přečetla, co podepisuje, dcera jí uraženě odsekla, zda jí vlastní máma nevěří, že to čte. Paní Jaroslava cítila vinu, tak vše podepsala. Jenže to byl papír, který ji zbavoval vlastního majetku, bytu. Teď je její dcery.
A ta chce, aby se paní Jaroslava odstěhovala do domova. Má s bytem plány, chce ho pronajímat, a tak se jí máma nehodí do krámu. Co teď má paní Jaroslava dělat? Jak se vyrovnat s tím, že ji podvedla vlastní dcera?
