44 Kč
Paní Ivana neměla jednoduché a hezké dětství. Právě naopak. Láska u jejich rodičů byla podmíněná. Musela se dobře učit, správně chovat, nedělat chyby. A přesto nikdy nevěděla, co může tátu nebo mámu rozčílit
Mohlo to být prakticky cokoliv - přišla o minutu později, nedojedla všechno, co bylo na talíři, a podobné drobnosti. Oba pak křičeli, rozpoutala se hádka obřích rozměrů. Snažila se v dospělosti proti tomu vzorci bojovat. Nechtěla, aby tohle jednou zažily její děti.
Snažila se opravdu hodně. Někdy se to daří víc, někdy naopak bohužel méně. A to paní Ivanu ničí a štve. Bolí ji, když zvýší hlas kvůli blbosti, ale vzorec chování ji v tu chvíli přemůže a neumí proti tomu nijak bojovat.
Když pak vidí ty vyděšené očka dětí, cítí velkou vinu. Obviňuje sebe z toho, jak se chová a co dělá. Někdy ve svém chování vidí svou mámu a to je pak ještě horší.
Jak proti takovým vzorcům bojovat? Dá se to? A nebo je to předem prohraná bitva, která nejde vyhrát? Co vlastně v takové situaci dělat?
