44 Kč
Paní Dita nikdy nebyla ta, co by v kuchyni trávila ráda hodiny. Vaření jí nikdy nešlo a ani ji nikdy nebavilo. Brala to jako ztrátu času, který by šlo rozhodně užít daleko lépe. Když byla svobodná, neřešila to. Navíc je jinak velmi aktivní a kreativní, takže má i jiné přednosti.
Když žila sama, objednávala si jídlo nebo si dala jen rohlík se salámem. Nikdo na světě by ji nedonutil jít vařit dobrovolně nebo jen pro sebe. Když si našla svého dnes už manžela, řekla mu rovnou, jak to s vařením má.
Nevadilo mu to. Občas něco uvařil on, objednávali si jídlo nebo byli někde na výletě, kde se i najedli. Podobně to bylo i tehdy, když měli vlastní rodinu. To už paní Dita v kuchyni byla častěji, ale vařila jídla lehká a nijak náročná.
Dlouho to bylo v pohodě, ale v poslední době její manžel obrátil. Začal si z jejího vaření utahovat. A není to zrovna dvakrát příjemné. A co je ještě horší? Dělá to před dětmi, které se tomu spolu s ním smějí.
Když to manželovi říkala, odmávl ji s tím, že je to jen vtip a ona je přecitlivělá. Jenže co tohle utahování dává za příklad dětem? Že se mohou mámě a druhým lidem smát, když jim něco nejde? Tohle chvání je rozhodně špatné a je potřeba to změnit.
