Když divadla stávkovala, ulice se stala jevištěm: Vzpomínka na osobnosti 17. listopadu

O sametové revoluci píšeme každý rok. Tehdy, v roce 1989 vyvrcholila generální stávkou, k níž mimo jiné vyzvala i česká divadla, jež v revoluci sehrála klíčovou roli. Dne 27. listopadu 1989 přesně ve 12 hodin se rozezněly sirény a celá země se zastavila. Divadla, školy i továrny se připojily ke dvouhodinové stávce. „Byla to nejdojemnější scéna, jakou jsem kdy zažil,“ řekl herec Pavel Zedníček v dokumentu Listopad 1989 – jak to viděli herci. I podle historiků šlo o zásadní moment, kdy se režim fakticky zhroutil, právě díky tomu, že se kulturní a veřejný prostor spojil. Světová média psala o sametové revoluci a my jsme byli právem hrdí.

Jeviště divadel se změnila v tribunu

Sametová revoluce nebyla „tichá“. Byla hlasitá, dojemná a plná improvizace. Na náměstích se recitovalo, v divadlech diskutovalo, v ulicích se hrálo. Herci a hudebníci se stali nejen interprety, ale autory dějin. Když dnes procházíme kolem vinohradské scény, Realistického nebo Národního divadla, stojíme před budovami, které tehdy nebyly jen kulturními domy, ale doslova srdcem proměny národa. A možná právě proto dnes 17. listopad zní tak opravdově, protože se v něm setkaly dva světy: divadlo a život.

Když se z kulisy stal symbol

„Najednou jsme si uvědomili, že hrát dál by bylo jako lhát publiku,“ vzpomíná ve svém deníku herec Josef Abrhám, který byl tehdy v Činoherním klubu mezi těmi, kdo se rozhodli přerušit provoz a připojit k občanské stávce. Divadla se po 17. listopadu proměnila v nervové centrum odporu, od pražského Realistického přes vinohradskou scénu až po Brno a Ostravu. O tom, jak silný dopad měla právě kulturní fronta, svědčí i dobové záznamy: „Divadla v celé zemi se stala místem diskusí, projekcí a výzev. Umělci se přidali k studentům a sehráli klíčovou roli v komunikaci mezi nimi a veřejností,“ shrnuje historik James Krapfl z University of California, autor knihy Revoluce s lidskou tváří.

Vlasta Chramostová: Mluvila, když jiní mlčeli

Jedna z nejvýraznějších postav revolučního listopadu, herečka Vlasta Chramostová, měla k 17. listopadu zvláštní vztah: v ten den se narodila. Když pak o šedesát tři let později pronesla ve Vinohradském divadle legendární slova „Když ne teď, tak kdy? Když ne my, tak kdo?“, publikum vstalo. Chramostová, signatářka Charty 77, byla po většinu normalizace umlčená. Revoluce ji zastihla doma na Vinohradech, kde se opět otevřely dveře divadla, tentokrát bez cenzury. „Bylo to jako nadechnout se po dvaceti letech,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas. „Najednou se člověk nebál mluvit. A my jsme mluvili z jeviště, protože to bylo jediné místo, kde jsme se vždycky cítili svobodně.“

Bartoška a Režie dějin

Herec Jiří Bartoška, který s námi letos již výročí 17. listopadu neoslaví, byl tehdy tváří generačního odporu, charismatický, přímý a už tehdy vnímaný jako autorita. Jako člen Realistického divadla se zapojil do stávkového výboru a pomáhal koordinovat herce po celé republice. „V divadlech se konaly besedy, lidé se ptali, co se děje, a herci byli první, kdo měli mikrofon. Byli zvyklí mluvit, tak mluvili,“ popsal později s úsměvem. Právě Bartoška stál u zrodu Občanského fóra herců, které se 20. listopadu 1989 připojilo k celostátní výzvě k generální stávce. Veřejné čtení Provolání herců a studentů v Realistickém divadle se stalo symbolem propojení kultury a odvahy.

Odešel Pan herec. Jiří Bartoška byl synonymem pro charisma, noblesu a lidskost. Bohužel svých cigaret se nedokázal vzdát. Herecké nebe opět pláče

Zdeněk Svěrák: „Humor je taky zbraň“

Zdeněk Svěrák a Divadlo Járy Cimrmana přerušili vystoupení hned po zprávách o brutálním zásahu na Národní třídě. „Měli jsme hrát, ale přišlo nám to nemravné. Publikum přišlo kvůli smíchu, a my měli slzy v očích,“ řekl Svěrák v archivním rozhovoru pro ČT24. Cimrmani se zapojili do široké občanské stávky, rozdávali letáky, pomáhali studentům a stali se jednou z morálních tváří uměleckého odporu. Humor byl jejich způsob, jak přežít totalitu, ale i jak ji svrhnout.

Marta Kubišová: Hlas, který se po dvaceti letech znovu ozval

Bez „Modlitby pro Martu“ by listopad 1989 zněl jinak. Píseň z roku 1968 se po revoluci stala hymnou návratu důstojnosti. Kubišová ji 23. listopadu zazpívala na balkoně Melantrichu na Václavském náměstí. „Byla jsem vyděšená i dojatá. Měla jsem pocit, že se mnou zpívá celé náměstí,“ řekla později pro Lidové noviny. Zpěvačka, která měla 20 let zákaz vystupovat, se přes noc stala symbolem svobody. Její návrat nebyl jen umělecký, ale i morální.

Filmoví studenti a „sametová FAMU“

Mezi prvními, kdo začali natáčet protesty, byli studenti FAMU. Dokumentovali pochod na Národní třídě, policejní kordony i spontánní projevy lidí.
„Kamera byla naše zbraň. Měli jsme pocit, že točíme dějiny, a to jsme opravdu dělali,“ vzpomínal později režisér Ondřej Trojan v dokufilmu Sametová FAMU, jak píše Dokrevue. Jejich záběry se pak šířily po celé republice i v zahraničí a pomáhaly rozbít informační blokádu.

Ženy sametu: Herečky psaly letáky a vařily čaj pro stávkující

Kromě slavných jmen tvořily revoluční zázemí stovky žen z kulturního prostředí. „Připravovaly jsme transparenty, psaly na psacích strojích texty pro herce, vařily čaj lidem, co stáli před divadlem,“ vzpomíná Lenka Kolářová, tehdejší kostymérka Národního divadla, v rozhovoru pro PostBellum / Paměť národa. Byla to anonymní, ale zásadní práce: revoluce nestála jen na tribunách, ale i v zákulisí.

Listopad 1989 není jen o postavách, které známe z velkých fotek a zpravodajství. Je o hercích, divadelnících, filmech, které se v ten okamžik nestaly jen kulturním uměním, ale aktem občanské odvahy. Tito lidé, a mnoho dalších, kteří nebyli na titulních stránkách, ale stáli v řadách demonstrujících, v řečnických mikrofonech, na balkonech nebo v kulisách improvizované revoluce, si zaslouží své místo v našich vzpomínkách.

Kvíz: Otestujte svou paměť z významných momentů české historie. Kdo projde testem bez chyby, je opravdový borec