Přejít k hlavnímu obsahu

Dopisy, ze kterých mrazí: Jaký byl doopravdy život vězňů v sovětských gulazích?

Gulagy jsou mnoha lidmi obyčejně definovány jako ruské věznice, ale k normálnímu vězení mají v reálu opravdu daleko. Tato síť pracovních táborů začala být budována za vlády V.I. Lenina a později rozšířena za Stalinovy vlády. Jaké hrůzy se za zavřenými dveřmi gulagů odehrávaly? To odhalily dopisy patřící jednomu z vězňů, který krutosti každodenního života tam popsal.

Co jsou gulagy?

Jak již bylo zmíněno, mnoho lidí by gulagy definovalo jako ruské věznice. Oficiální definice těchto zařízení dle Rady lidových komisařů SSSR ze 7. dubna 1930 zní následovně: Úkolem nápravně-pracovních táborů ochrana společnosti před sociálně zvláště nebezpečnými zločinci prostřednictvím jejich izolace spojené se společensky prospěšnou prací“.

Ačkoliv existují různé verze toho, jak tyto věznice definovat, jedno je jisté – rozhodně se nejedná o běžnou věznici a podmínky, kterým jsou zde lidé vystaveni, jsou více, než kruté. Mnoho historiků ve skutečnosti přirovnává tyto druhy zajateckých táborů ke koncentračním táborům, které vytvořili nacisté za druhé světové války. Zde se ale názory poměrně často rozcházejí, jelikož má gulag představovat spíše pracovní tábor s otrockou prací, jehož hlavním úkolem je těžba surovin, stavba náročných projektů a také pozdvižení ruské ekonomiky. Je ovšem pravda, že podmínky v gulazích byly tak příšerné, že mnoho vězňů dohnaly k smrti vyčerpáním.

Dopis na rozloučenou z Osvětimi, který trhá srdce: Vilma Grülweldová nechtěla nechat jít syna do plynu samotného

Všichni jsme si vědomi toho, jaké nelidské hrůzy páchali Nacisté na vězních koncentračních táborů. Většině z nás přijde až nereálné, jaké zvěrstva byli tito lidé schopni udělat. Své poslední chvíle před smrtí v plynové komoře zvěčnila Vilma Grünwaldová v dopise na rozloučenou pro svého muže. A z toho, co v něm stálo, jde mráz po zádech.
svetzeny.cz

Dopisy z gulagu

V roce 2011 objevila Emily Johnsonová z Oklahomské univerzity sérii dokumentů patřících lotyšskému básníkovi a novináři Arsenii Formakovovi (1900–1983). Mezi nimi byla soukromá korespondence z gulagu – dopisy, které posílal své ženě. Hlavním zdrojem tohoto článku je kniha Emily Johnsonové, která přeložila a upravila Formakovovy dopisy. Kniha obsahuje i několik zajímavých kreseb, které se snaží vykreslit nejen stav Formakova duševního zdraví během jeho uvěznění, ale také to, jak se snažil udržet při smyslech před hrůzami uvnitř gulagu. Jak již bylo naznačeno, je nutné pochopit, že dopisy, které napsal Fomrakov, nezobrazovaly hrůzy gulagu v jejich skutečném rozsahu, protože tyto dopisy byly určeny členům jeho rodiny. Aby se o něj nebáli, musel dost často lhát o tom, co se v gulagu skutečně dělo.

Formakov byl v roce 1940 odsouzen za protisovětské názory po invazi SSSR do Lotyšska a byl poslán na osm let na nucené práce na Sibiř, kde bylo 2,9 milionu vězňů.

Smrt ji hrozila i po osvobození z koncentračního tábora. Jak žila slovenská vězenkyně, která se zamilovala do brutálního nacisty? (2.díl)

Do redakce nám po vydání prvního článku o Heleně Citrónové přišlo několik dotazů na její osud po válce. A tak se k příběhu ještě jednou vraťme.
svetzeny.cz

Co bylo obsahem Formakových dopisů?

Útrapy, které prožíval, nejsou popsány přímo, avšak ze slov jde vyčíst přímé zoufalství. Například v roce 1945 byl Formakov převeden z vnitřní činnosti, kde vyráběl jehly do šicích strojů, na těžké venkovní práce. Zde je malý odstavec z jednoho z Farmakovových dopisů popisujících přání smrti kvůli těžkým zraněním a vyčerpání:

Nyní, když je vše minulostí, mohu říci, že čtyři měsíce loňského roku (od srpna do mého zranění) pro mě byly fyzicky velmi náročné. Někdy se k autu přitáhnete s křížem na rameni, který je těžký, vlhký a má texturu klády. Jste zpocení, tlukot vašeho srdce je tak silný, že máte pocit, že vám vyskočí z hrudi, dýcháte tak prudce, že začnete dýchat jako kůň a začnete přemýšlet: nechte nohu povolit. Padneš a přejdeš, spadne to na tebe a tohle bude konec: už nebude žádné utrpení a všechno navždy skončí!

V dalším dopise Formakov popisuje představení v rámci kulturní brigády. V dopise své ženě z 9. března 1946 Formakov popsal pozitivní postoje, které byli zadržovaní nuceni projevovat, v kontrastu s realitou:

Měli jsme koncert 8. března na počest Mezinárodního dne žen. Byl jsem mistrem ceremonií. Uděláš pár chytrých poznámek a pak se vrátíš, vypustíš duši a chce se ti jen plakat... Proto se držím; moje duše je vždy uzavřena v korzetu.”

Potlačování hrůz

Protože Formakov věděl, že zaslané dopisy (i ty nelegálně odeslané) lze zkontrolovat a protože nechtěl, aby se jeho rodina trápila, nepopsal skutečný rozsah hrůz, které přeživší gulagu vyprávěli. Nezmiňuje bití nebo věznění a opomíná také zmínit činy kriminálního násilí vůči jiným, obvykle politickým zadrženým.

Zdroj článku