Tak jako každou druhou květnovou neděli v roce, slavíme i letos Den matek. Je jakýmsi poděkováním za to, co pro nás maminky dělaly a dělají. Ačkoli má tento svátek dlouhou historii, která sahá až do začátku dvacátého století, u nás vešel v povědomí relativně nedávno. Před rokem 1989 měl totiž prioritu Mezinárodní den žen, který oslavoval ženy pro jejich přínos při budování socialismu. Pojďte s námi na tuto dobu zavzpomínat a připomeňte si, jak se tehdy maminkám a potažmo i jejich dětem žilo.
Mateřství je jednou z oblastí, ve které se poměrně jasně potkávají názory několika generací. Zatímco naše maminky kroutí hlavou nad všemi vymoženostmi, které jsou v dnešní době při péči o děti běžné, ty mladé zase argumentují tím, že se jejich maminky měly líp. Nemusely platit hypotéky, shánět chůvy, protože ve školce nebo v jeslích místa byla, a nestrachovaly se o to, že budou po skončení mateřské bez práce. Na děti měly mnohem více času. Život plynul pomaleji a z dnešního pohledu tak nějak víc v klidu. Jenže skutečnost tak růžová rozhodně nebyla.Tehdejší režim lidem diktoval všechno a výchova dětí nebyla výjimkou.
Porody na povel
V dnešní době ženy rodí podle svého rozhodnutí, klidně i doma za pomoci duly. Tu si mohou vzít i jako doprovod do porodnice, vyzbrojeny porodním plánem, podle kterého hodlají svého potomka přivést na svět. Přítomnost tatínka je samozřejmostí. Kdysi to bylo samozřejmě jinak. Maminky rodily výhradně v porodnicích a podle stejného scénáře, na neosobních sálech s bílými kachlíčky. Neminul je klasický klystýr, nástřih hráze a odebrání miminka hned po porodu. Bez řečí. Porodnicí neustále znělo drnčení telefonů, protože se tatínkové dožadovali informací. Svého potomka pak zpravidla viděli poprvé, když jim ho manželka ukázala z okna pokoje. Samozřejmostí bylo očkování a pokud se šestinedělka trápila s kojením, byla tu hned láhev s Feminarem. Vždyť proč se namáhat.
Zatímco dnes může být maminka teoreticky na mateřské až čtyři roky, v socialistické společnosti bylo žádoucí, aby se žena vrátila brzy zpět do práce. Proto fungovaly jesle, které přijímaly děti zpravidla od šesti měsíců do tří let. O práci z domova nemohla být řeč a v podnicích byla běžná pracovní doma od brzkého rána. Znamenalo to vzbudit dítě, vypravit jeho i sebe, dopravit ho do jeslí nebo později školky či družiny a běžet do práce. Pracovní doba končila (pokud žena nepracovala na směny) často kolem třetí či čtvrté odpoledne, kdy maminka pádila z práce pro potomka a cestou domů v nejbližší samoobsluze nakoupila. Výhodou byly ovšem babičky. Pokud ji měla rodina nablízku, bylo to jako jackpot. Dříve odcházely ženy do důchodu brzy po padesátce a jejich životní náplní se často staly křížovky, pletení, práce na zahrádce a hlídání vnoučat.
Doporučujeme
reklama
A co tatínek?
Dnes panuje přeci jen větší rovnoprávnost, než tomu bylo dříve. Po celé generace platilo, že muž vydělává peníze a stará se o auto, žena pečuje o děti a o domácnost. Nikdo jaksi neřešil, že maminky chodí také do zaměstnání. Takže zatímco si pánové po příchodu z práce lehli na gauč, ženy to měly jinak. Odpoledne na ně čekala další směna v podobě praní, žehlení, vaření a mytí nádobí. Abychom ale všem mužům nekřivdili, samozřejmě byli i tací, kteří manželce pomohli, ale byla jich přeci jen menšina.
Důležité je zmínit, že o chytrých pračkách, sušičkách a myčkách nádobí se našim maminkám mohlo opravdu jen zdát. Stejně tak jako o hromadách jídel v podobě polotovarů, dovážkové službě nebo papírových plenkách a mnohých dalších věcí, které jsou samozřejmostí dnešní doby.
„Když jsem měla volnou chvíli, nikdy jsem neseděla s rukama v klíně. Pletla jsem nebo šila, hlavně na děti. Oblečení v obchodech moc nebylo, tak jsem se snažila děti oblékat podle střihů z Burdy, co jsme si půjčovaly s kolegyněmi. Nebavilo mě to, ale co jsem měla dělat,“ vzpomíná paní Eva.
Dnešní mladé maminky si také mnohdy stěžují, že nestíhají. Mají sice k dispozici všechny moderní vymoženosti, ale na druhou stranu mnohé z nich musí nebo chtějí pracovat. V zájmu zachování duševního zdraví potřebují věnovat nějaký čas i samy sobě, což je v naprostém pořádku. Těžko říci, která generace to měla složitější. Vždycky má všechno svůj rub i líc. A tak jako jejich maminky, i ony jednou budou svým dospělým dcerám pravděpodobně říkat: „Vy to máte mnohem jednodušší, než jsme měly my.“
