44 Kč
Paní Vilma vždycky věděla, že její manžel se rád ke všemu vyjadřuje. A že to, co není po jeho, jen kritizuje. Nebrala to nikdy moc vážně, občas brblal, ale nikdy to nebylo nic, co by se nedalo vydržet.
Žije dlouho v přesvědčení, že za minulého režimu bylo lépe. On má pocit, že se měl i on mnohem lépe než nyní. Lidi prý pracovali, nikdo se jen tak neflákal, nikde nebyl nepořádek. Teď je to podle něj děs a hrůza.
Poslední dobou není spokojený s tím, co se děje v politice. A poslední dobou to také velmi komentuje. A neustále. Už se nechce bavit ani o běžných věcech, ale jen politika.
Paní Vilma myslí na vnoučata a na to, aby se jim v naší zemi žilo dobře a spokojeně, aby neměli její potomci problém s prací, bydlením a podobně. Ale její manžel myslí jen na sebe. Mladí si prý nic nezaslouží, mají si to odmakat, jako on.
Chtěl by nejraději pořád dostávat přidáno k důchodu, přitom se nemáme špatně. Jenže mladí si prý ničeho neváží, on se necítí oceněný, on si vše odpracoval, on má mít všechno, co jen chce. Jenže kdo to zaplatí? Naše vnoučata?
