Často žijeme v pocitu, že času je dost. Že se ještě ozveme, ještě se zastavíme, ještě si všechno vysvětlíme. Lidé, které máme rádi, jsou kolem nás tak samozřejmě, až si jejich přítomnost přestaneme uvědomovat nebo si jí vážit. Bereme ji jako jistotu, jako něco, co tu prostě je a bude navždy. Jenže život nás znovu a znovu učí, že nic není trvalé a že to nejcennější často doceníme až ve chvíli, kdy to ztratíme.
Vztahy nejsou samozřejmost. Jsou křehké, proměnlivé a závislé na pozornosti, kterou jim věnujeme. Přesto máme tendenci odsouvat blízké na druhou kolej kvůli práci, povinnostem nebo vlastní únavě. Říkáme si, že pochopí, že počkají, že mají čas. Jenže čas není nekonečný a každý den, kdy někomu neřekneme, že ho máme rádi, se už nikdy nevrátí.
Proč si víc vážit těch, které máme rádi
My sami také nejsme nesmrtelní. Každý z nás má omezený počet dnů, setkání a rozhovorů, které jsou mu dány a nikdo s jistotou neví, kolik přesně jich je. Přesto se chováme, jako by byl život nekonečnou zkouškou, na kterou se teprve jednou pořádně připravíme. Pravda je ale jiná. Život se děje teď a právě v těch drobných chvílích, které často považujeme za obyčejné. „Vážit si lidí kolem sebe znamená všímat si jich. Znamená to poslouchat, když mluví, a být přítomní, když jsou s námi. Nejen fyzicky, ale i myšlenkami. Kolikrát sedíme s někým u stolu, ale hlavou jsme úplně jinde. Kolikrát odpovídáme automaticky, aniž bychom skutečně slyšeli, co ten druhý říká. Přitom právě tyto chvíle vytvářejí pocit blízkosti a bezpečí,“ uvedl lékař a psychoanalytik, Dr. Jasmin Omerčić.
Často si myslíme, že na vyjádření lásky je potřeba velkých gest. Ve skutečnosti jsou to drobnosti, které mají největší váhu. Obyčejná zpráva bez důvodu. Dotek při míjení. Upřímně položená otázka, jak se máš. Přijetí slabosti, když druhý není silný. To všechno jsou způsoby, jak dát najevo, že nám na někom záleží. Mnoho lidí žije s pocitem, že ještě bude čas se omluvit. Že ještě bude příležitost napravit chyby. Jenže někdy ta příležitost nepřijde. A pak zůstává ticho, výčitky a otázky, které už nemá kdo zodpovědět. Vážit si druhých znamená nebát se říkat důležité věci včas. I když jsou nepohodlné. I když jsou těžké. „Když si začneme víc vážit lidí, které máme rádi, změní se i náš pohled na konflikty. Malicherné spory přestanou být tak důležité. Ego ustoupí před vědomím, že vztah má větší hodnotu než potřeba mít pravdu. Naučíme se odpouštět rychleji a mluvit otevřeněji. Ne proto, že bychom byli slabí, ale proto, že si uvědomujeme, co je skutečně podstatné,“ upřesňuje Dr. Omerčić.
Vděčnost je další klíč. Vděčnost za to, že někdo je. Že dýchá, směje se, sdílí s námi svůj život. Když si ji začneme vědomě připomínat, přestane být samozřejmostí. Najednou si všimneme, jak moc nám někdo chybí už jen při krátké nepřítomnosti. A možná ho obejmeme o něco pevněji. Život není o dokonalosti vztahů, ale o jejich opravdovosti. O tom, že jsme ochotni dávat, i když se nám někdy nechce. O tom, že si připomínáme, že nic netrvá věčně. Ani radost, ani bolest, ani lidé kolem nás. Právě proto má smysl vážit si jich teď. Ne zítra. Ne až bude lepší chvíle. Teď. Protože jednoho dne tu opravdu nebudou. A stejně tak tu jednou nebudeme ani my. A to, co po nás zůstane, nebudou věci ani úspěchy, ale vzpomínky na to, jak jsme se k druhým chovali a kolik lásky jsme jim dokázali dát.
