V životě se stává mnoho situací, kdy vás druhý bere tak nějak automaticky. Máte ho vedle sebe, víte přesně, že bude doma vždy, když přijdete z práce, zkrátka váš život je jedna velká rutina. Když se všechno zaběhne a jste spolu dlouho, vše zevšední. V takové chvíli se už tolik nestaráte o potřeby druhých. Nebo třeba o to, zda se druhý cítí stejně pohodlně nebo mu něco chybí. Jenže ono v mnoha případech mu právě skutečně něco chybí. Partner, kamarád, přítel.
Paní Petra (47 let) je smutná z toho, že se její manželství dostalo do zvláštní fáze. Její partner jí nevěnuje pozornost, je pro něj v podstatě neviditelná. A ji to trápí, protože přes to všechno má manžela stále ráda. Jak to změnit a dát mu najevo, že je vedle něj žena, se kterou chtěl strávit zbytek svého života? Jak partnerovi dát najevo, že je to stále ta žádoucí žena, kterou miloval a zahrnoval ji pozorností?
S Milanem jsme spolu už spoustu let. Známe se třicet let, dlouho jsme byli kamarádi, ale pak to přerostlo v lásku. Známe se téměř celý dospělý život, vyrostli jsme spolu, zvládli jsme hypotéku, dvě děti, nemoc v rodině. Nikdy jsem o něm nepochybovala, protože to prostě byla láska. Měla jsem vedle sebe nejlepšího kamaráda. Mohla jsem mu říct vše. Byl to můj přístav. A pořád je.
Nikdy jsem nečekala, že manželství bude jedna dlouhá romantika. Jsem realistka. Vím, že láska se časem mění, ztrácí vášeň, mění se v péči, starost, někdy i rutinu. Ale co mě poslední dobou tíží, je pocit, že už nejsem víc než jen „ta doma“. Ta, co zařídí, připraví, připomene, zaplatí, podrží. Jsem vlastně neviditelná.
Když na mě mluví, je to často jen kvůli něčemu praktickému. „V kolik má Adam trénink?“ „Zítra převezeš mámu?“ „Nezapomeň na revizi kotle.“ Rozumím tomu. Život je plný provozních záležitostí, které musíme řešit. Navíc pomáháme jeho rodičům, takže těch provozních věcí máme víc než jen u nás doma. Myslela jsem si, že to bude jen určité období. Že to nebude tak dlouho. Má stres v práci, řeší něco, s čím se mi momentálně nechce svěřit, občas to tak měl. Ale když to trvá měsíce a z nich se stávají pomalu roky, už nevím, jak z toho ven.
Chybí mi to, že mi řekl, že mi to sluší, zeptal se, jak se mám, co jsem dělala, jestli se nezajdeme projít nebo na večeři. Když jsem se snažila o tom mluvit, usmál se, políbil mě na čelo a řekl: „Petruš, neblbni. Vždyť všechno funguje.“ A možná právě to je ten problém. Nevidí mě jako svou ženu. Nemám milence, nechci odejít. Ale někdy, když večer sedíme vedle sebe na gauči, každý koukáme do jiného telefonu, cítím se tak strašně sama. A přitom nejsem sama. Jsem s člověkem, kterého miluju, ale on jako by mě už neviděl. Poraďte mi, co dělat? Nechci být pro svého muže neviditelná.
Ano, manželství procházejí v průběhu jejich trvání mnoha fázemi. Jednou z nich je obrovský stereotyp a je tedy možné, že se jeden, nebo oba partneři, cítí neviditelní pro toho druhého. Co se tedy stane, když se snažíme oslovit svého partnera, jen aby nám nějak, jakkoli zareagoval? A jste si skutečně jistá, že to tak u vás je? Možná vás manžel skutečně ignoruje, nebo se vám prostě zdá být zaujatý. Ať už je to jakkoli, můžeme se cítit zklamaní, odmítnutí a osamělí. Požadavky na vaši vzájemnou komunikaci mohou být velké nebo malé, verbální nebo neverbální, ale vždy jsou naším pokusem získat si vzájemnou pozornost, náklonnost, podporu nebo jakékoli jiné pozitivní spojení či potvrzení. Důkaz, že vás váš partner stále miluje a chce.
Důležité však je, jak na nabídky našeho partnera reagujeme a jak se on rozhodne reagovat na ty naše. Zamyslete se nad tím na chvíli. Každá vaše žádost o spojení dala vašemu partnerovi příležitost buď reagovat pozitivně a obrátit se k vám (uznat vaši žádost), nebo vás ignorovat a odvrátit se či se postavit proti vám (zamítnout žádost). Z toho, co jste napsala, jste se snažila získat náklonnost (držení se za ruce), pozornost (trávení času společně u televize) a podporu (sdílení pracovních výzev), a ve všech těchto chvílích jste měla pocit, že se od vás partner „odvrátil“. Alespoň podle vás. Ale sama píšete, že když jste se ho zeptala, ujistil vás, že je všechno v pořádku.
Posaďte se spolu a promluvte si. Iniciujte jeho pozornost. Zařiďte to tak, abyste ho překvapila. Čímkoli příjemným, novým prádlem, dobrým vínem, večeří ve dvou. V mnoha případech není nereagování na partnerovy žádosti o spojení ve skutečnosti zlé. Váš manžel je třeba jen skutečně upracovaný. Řekněte mu, co vás trápí a jak moc. Jeho ignorování vaší osoby nemusí znamenat, že vás už nemiluje. Naopak častěji je způsobeno necitlivostí k potřebám toho druhého. Je potřeba mluvit!
drpeneschmidt.com, příběh poslala paní Petra L.
