Setkali jste se někdy s pojmem defétisté? Jsou to děti, které si nevěří. Často za to ale nemohou samy. Na vině je především výchova rodičů, kteří je zbytečně napomínali nebo je sráželi ve chvíli, kdy je měli pochválit. Takové děti si nesou následky celý život.
Tyto děti si pak vzorce vryté výchovou svých rodičů přímo do středu své duše přenáší do dospělosti, kde tato vlastnost může negativně ovlivňovat jejich dospělý život. Poraženectví neboli defétismus zná do jisté míry každý z nás.
Kdo jsou defétisté: Seznamte se s dětmi, které si nevěří
Defétisté jsou děti, kterým zdánlivě nevinné věty vyřčené ústy jejich rodičů a dalších členů rodiny mohou nemile zahýbat s jejich sebevědomím. Jde o větu typu: „Tohle nezvládneš.“ „Ten zpěv ti moc nejde,“ nebo například věta „Nejsi tak talentovaný nebo krásný jako tvůj kamarád.“ Ačkoliv si rodiče většinou ani neuvědomují, jak mocné tyto věty jsou, říkají je bez přemýšlení dál. Tím ale postupně zašlapávají sebevědomí svých nejmenších hezky do země. Tyto děti jsou svými rodiči vychované tak, že si nevěří. Nemají proč. Věří totiž úsudku svých rodičů, že šance splnit si jakýkoliv sen je dle nich předem prohraná. Svou „ošklivost,“ „nemotornost,“ či „neschopnost“ si pak tyto děti úspěšně přenáší do dospělosti, kde defétismus působí značné škody, jak ukazují studie.
Nikdy neriskují
Tyto děti, které byly kdysi plné naději a měly ve své hlavě sny, o jejichž splnění vůbec nepochybovaly, pak v dospělosti nežijí. Přežívají, protože každý sen, každá vize si nese jistou dávku rizika, které však defétisté nechtějí podstupovat. A většinou nikdy nepodstoupí. Věří, že jsou předem odsouzeni k neúspěchu. A to i přesto, že dosáhnout ho nikdy nezkusí. Mají strach. Strach, který vychází z „nevinných“ dětských vět, které jim s oblibou říkávali jejich rodiče.
Pocity viny
Defétisté však mohou trpět i jinak. Mohou na sebe nevědomky přebírat vinu za vše, co se kolem nich především v dospělosti děje. Tento fakt ale opět pochází z dětství, kdy jejich maminka nevědomky pronesla větu: „Ta hlava mě bolí z toho, jak křičíš, jak se chováš.“ Dítě, které si z dětských let do dospělosti přenáší toto trauma, pak může mít pocit, že nese vinu za všechny podobné jevy, ať už jde o nemoc, vyhazov z práce nebo hádku s přítelem. Defétisté totiž jakékoliv selhání přisuzují sami sobě a tomu, že něco udělali špatně, že selhali. Jiným faktem ale je, že defétismus je v dnešní době jistým způsobem i moderní, jak říká tato studie.

Jak úspěšní jsme
Právě to, zdali nás rodiče v dětství shazovali, nebo naopak chválili, může ovlivnit, zdali v dospělosti budeme žít úspěšný nebo neúspěšný život. Mezi 5. a 6. rokem života si totiž dítě vytváří scénáře toho, jak bude žít. Pokud od svých rodičů neustále slyší, že „tohle nemá šanci zvládnout,“ v pozdějších letech se tak skutečně děje. Ne proto, že by opravdu nemohlo dosáhnout svých snů, ale proto, že tyto vzorce chování jsou až příliš vryté do něj samotného.
Stát se defétistou, ač to zní jakkoliv odborně, bohužel není vůbec složité. Jde pouze o to zarýt si do paměti tyto nevědomé zautomatizované vzorce chování, které nám rodiče neustále opakují. Tyto vzorce se následně uloží v temenním laloku našeho mozku ve formě fyzických vzájemně propojených shluků mozkových buněk. Tato spojení lze v budoucnu čili v dospělosti sice oslabit, ale za určitých okolností (nevyspání, stres, emocionální zátěž) se stejně vždycky vrátí zpět v plné síle, což je vědecky dokázáno.
Určitě i vás někdy napadlo, jak bude váš život vypadat, až se stanete matkou. Rozmýšlet, zdali dítě nebo kariéra ale nemusíte. Hravě totiž zvládnete obojí!
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

“Po patnácti letech manželství se objevil můj nemanželský syn. Co mám teď dělat?” Pan Dalibor si neví rady s novou životní situací

“Nemám ráda návštěvy u rodičů, neustále mě soudí a porovnávají s okolím,” je smutná Rebeka

“Dům mých rodičů se mění ve skladiště a já nevím, co s tím,” je zoufalá Tereza. Řešení radí psycholog Pavel Pařízek

“Rodiče mi pořád vyčítají krach mého manželství i to, že musím bydlet s nimi,” je naštvaná Vlaďka

„Rodiče se hádali celé moje dětství, nechci je už nikdy vidět," svěřila se Alena

“Manželka chce k nám domů nastěhovat své nemohoucí rodiče. Já jsem zásadně proti” píše Ondřej. Radí psychoterapeutka Daria Vasilieva

„Mami, děkuji ti za vše, cos udělala. Vím, že táta nikdy neměl zájem o tebe ani o mne,” píše své mamince Magdaléna

„Dcera ke mě chodí brečet, že nemá peníze. Vždycky jí něco dám, ale už nemůžu,” je zoufalá Petra

“Můj milý synu, snad jednou nedopadneš jako já. Jednou pochopíš,” píše v dopise pan Miloslav synovi. Radí psycholog














