Stockholmský syndrom aneb když se rukojmí zamiluje do svého únosce a cítí se s ním paradoxně v bezpečí

Pojmenování po hlavním městě Švédska získal syndrom po dramatické bankovní loupeži, která se odehrála ve Stockholmu v roce 1973. Během šestidenního pekla si rukojmí začali ke svým únoscům, skupině ozbrojených lupičů, vytvářet nečekanou vazbu. Navzdory strachu, nejistotě a obavám někteří rukojmí lupiče zcela nelogicky bránili a chránili. Na první pohled nesmyslná a ohromující reakce zasáhla svět a psychologové se pustili do hlubšího zkoumání tohoto psychologického fenoménu.

Bezpečná náruč únosce

Těžko si dokážeme představit, co musí rukojmí prožívat, ale zamilovat se do únosce, je hodně za hranou lidského chápání. Teorie, proč k tomu dochází, jsou různé. První je ale rozhodně strach, úzkost a z toho plynoucí snaha o přiblížení se k vězniteli, jako prostředek k přežití. V tu chvíli se vše otočí a rukojmí spoléhají na to, že přežijí, jen díky únosci a začnou ho vnímat jako svého strážce. Správná strana zákona je pak pro ně ohrožením a rukojmí mají strach, že jim policisté při záchraně ublíží. 

Vnitřní boj o záchranu života

Únosci také často používají taktiky k manipulaci s rukojmími, jako je náhodná laskavost nebo naopak vyhrožování a poté záblesk soucitu. Toto nesmyslné chování rukojmí mate a hranice mezi přítelem a nepřítelem se rychle tenčí. Výsledkem je, že oběť svádí vnitřní boj mezi zdravým rozumem a instinktem zachránit si život za každou cenu. 

Bezmoc a strach

Stockholmský syndrom je naštěstí vzácný jev, který se vyskytuje pouze v minimu případů. Reakce na trauma se u každého člověka liší. Zatímco někteří jedinci si mohou vytvořit pouto se svými vězniteli, většina rukojmích pociťuje negativní emoce a rozhodně v únoscích nevidí zachránce. Dokážete si představit, že byste pociťovali lásku k neznámému člověku, který vás unese nebo si vás vybral jako lidský štít?