44 Kč
Roald Amundsen byl člověk, který se podíval na mapu světa a řekl si: „Tam, kde končí civilizace a začíná ledová prázdnota, tam půjdu.“ A ještě u toho vyhrál závod, který nikdo oficiálně nevyhlásil.
Nebyl to romantický snílek s vlajkou ve větru. Spíš chladný pragmatik, který věděl, že v polárních krajích nepřežije nejstatečnější, ale ten nejlépe připravený. A že hrdinství je hezké slovo, jen dokud vám nezamrznou boty.
Narodil se 16. července 1872 v norském Borge. Do rodiny kapitánů a majitelů lodí. Jinými slovy: moře mu teklo v žilách dřív, než se naučil pořádně psát. Dětství strávil s hlavou v dobrodružných knihách a v duchu už dávno křižoval polární kruh. Problém byl, že jeho matka měla na budoucnost svého syna poněkud míň mrazivý názor. Chtěla z něj mít lékaře. Bezpečné zaměstnání, teplá místnost, maximálně rýma v čekárně. A Amundsen jí to nějakou dobu dokonce sliboval. Studoval medicínu, snažil se tvářit zodpovědně a přitom v hlavě pořád slyšel křupání ledu. Zlom nastal, když mu bylo 21 let a matka zemřela. Jakmile z jeho života zmizel poslední kotvící řetěz, medicína šla stranou. Roald se sebral a šel tam, kam ho to táhlo odjakživa: na moře.
V letech 1897 až 1899 se stal součástí belgické antarktické expedice na lodi Belgica. To zní vznešeně, skoro jako výlet pro elitu. Realita byla spíš: loď zamrzla v ledu, výprava uvízla v Antarktidě a posádka musela přežít třináct měsíců v podmínkách, na které nebyl nikdo pořádně připravený. Bylo to historicky první přezimování u Antarktidy, i když ne takové to plánované s čajem a vědeckými poznámkami. Spíš improvizace ve stylu: hlavně neumřít. Amundsen tam nasál jednu zásadní věc: v polárních krajích vyhrává ten, kdo umí přežít prakticky. Ne ten, kdo má nejhezčí uniformu. Z téhle výpravy si odnesl zkušenosti, které později rozhodly o jeho slávě. Práce s psy, kožešinové oblečení, disciplína, psychika. A taky poznání, že kurděje nejsou drobný nepohodlný detail, ale velmi rychlá vstupenka do věčných lovišť, pokud to člověk neřeší. Zachraňovalo je mimo jiné tulení maso. Ne gurmánský zážitek, ale život.
Pak přišel tah, který mu udělal jméno i mimo polární klub nadšenců. V letech 1903 až 1906 se Amundsen vydal na lodi Gjøa proplout Severozápadním průjezdem, tedy cestou kolem severního pobřeží Ameriky, která byla dlouho snem námořníků i noční můrou expedic. Gjøa byla malá, rybářská loď s minimální posádkou. Žádná plovoucí pevnost. Spíš něco, co byste dnes čekali u fjordu než v ledu. A právě tím to bylo geniální: lehké, ovladatelné, méně nápadné, méně problémů. Výprava trvala roky, zahrnovala několik přezimování a spoustu kontaktu s Inuity. A tady je Amundsenovo velké kouzlo: on neměl potřebu dělat ze sebe nejchytřejšího muže na sněhu. Učil se. Přijímal lokální know how. A bral si z něj to nejlepší. Výsledkem bylo, že Severozápadní průjezd skutečně úspěšně dokončil. A aby toho nebylo málo, plnil i vědecké cíle. Zkoumal magnetické jevy a upřesňoval polohu magnetického pólu. Když už se někdo trápí několik let v ledu, je dobré z toho mít aspoň pořádná data.
Po Severozápadním průjezdu byl Amundsen hvězda. A hvězda potřebuje další velký cíl. Plánoval severní pól. Jenže svět měl tu drzost a poslal zprávy, že severní pól si už nárokují jiní. A v tu chvíli Amundsen udělal něco, co je z hlediska PR lehce odvážné: změnil plán.
Místo severního pólu zamířil k jižnímu, který v té době ještě nikdo nedobyl. Jeho loď Fram dorazila v lednu 1911 do Zátoky velryb a Amundsen vybudoval základnu Framheim. Zatímco britský konkurent Robert Falcon Scott se také chystal na svůj velký pokus, Norové už ladili logistiku jako posedlí. A pak přišel závod, který vešel do dějin. Amundsen vyrazil 19. října 1911 se čtyřmi muži, se psy a na lyžích. Žádní poníci, žádné hrdinství na efekt. Jen účelnost. A 14. prosince 1911 stanuli na jižním pólu jako první lidé na světě. Amundsen tam nezůstal jen na fotku. Dělal měření, kontroloval polohu, nechal zprávu pro Scotta a měl jistotu, že o prvenství nebude nikdo pochybovat. Scott dorazil později a našel už jen důkaz norského triumfu. A jeho výprava skončila tragicky. To není jen příběh o rychlosti, ale o rozdílu mezi pragmatismem a romantickým hazardem.
Po válce a dalších expedicích se Amundsen začal dívat nahoru. Ne ze sentimentu, ale protože pochopil, že budoucnost polárního výzkumu je ve vzduchu. Udělal si pilotní průkaz a vrhnul se do leteckých výprav. V roce 1925 se pokusil dosáhnout severního pólu na hydroplánech Dornier Wal. Skončilo to havárií jednoho stroje a několikatýdenním přežíváním na ledu, kdy si výprava musela doslova vybudovat provizorní dráhu, aby vůbec mohla odletět. Vrátili se, což samo o sobě zní jako zázrak. O rok později, v květnu 1926, přeletěl severní pól vzducholodí Norge. Startovali ze Špicberků a doletěli na Aljašku. Tenhle let je dodnes některými považovaný za první skutečně prokazatelné dosažení severního pólu, protože o dřívějších nárocích se historici přou. Každopádně Amundsen si připsal něco, co zní skoro nefér: stal se jedním z prvních lidí, kteří dosáhli obou pólů.
V roce 1928 ztroskotala vzducholoď Italia vedená Umbertem Nobilem, se kterým měl Amundsen komplikovaný vztah. Lidsky řečeno: nebyli to kámoši na pivo. Přesto Amundsen neváhal a zapojil se do záchranné akce. 18. června 1928 odstartoval hydroplán Latham 47 se šesti muži na palubě směrem ke Špicberkám. Nikdy tam nedorazili. Později moře vyplavilo jen části vybavení a plovák letounu. Těla se nenašla. Předpokládá se, že se stroj v mlze zřítil do Barentsova moře. Je to konec, který k němu vlastně sedí až nepříjemně dokonale. Neodešel v posteli jako někdo, kdo si odsloužil své. Zmizel v prostoru, který celý život zkoumal. V ledu, mlze a tichu. Roald Amundsen bývá popisován jako chladný a tvrdý. Možná byl. Ale v polárních krajích se laskavostí led neroztopí. Jeho odkaz je jednoduchý: připrav se, uč se od těch, kdo v daných podmínkách umí žít, a nepleť si odvahu s nerozumností. A pak klidně jdi až na konec světa. Jen počítej s tím, že tam bude zima.
