Některé věci z dětství člověk zapomene. Tyhle ale ne. Tatra na pískovišti, Merkur na stole, céčka v kapse a Mončičák v posteli. Poznáte deset drobností, které patřily k dětství v Československu?
Dnes máme dětské pokoje plné blikajících hraček, obrazovek a nejrůznějších vychytávek. Dřív toho bylo méně, ale o zábavu rozhodně nebyla nouze. Často stačila hromádka barevných céček, pár šroubků, plastová tatrovka a kamarád, který měl doma autodráhu. A pokud jste měli ještě štěstí na Ježíška, mohli jste dostat něco, po čem toužila půlka třídy.
Tatra byla skoro povinnost
Kdo vyrůstal v Československu, ten se s plastovou Tatrou nejspíš potkal. Typická oranžová nebo červená sklápěčka měla jednu obrovskou výhodu. Nevadilo jí vůbec nic. Písek, bláto, koberec ani pokojová rostlina, která se omylem ocitla na trase stavby. Tatra prostě jela dál.
Na pískovišti se s ní navíc nedalo jen tak vozit. Stavěla se z písku celá města, převážely se kamínky a občas se sklápěčka proměnila v závodní speciál. Dnešní děti mají dálkově ovládaná auta, tehdejší dítě mělo vlastní ruce, pořádnou fantazii a velmi důležitý náklad písku.
Merkur nebyl hračka, kterou člověk otevřel, sestavil za deset minut a pak hledal další zábavu. Tady se šroubovalo, utahovalo, hledaly se správné dílky a občas se samozřejmě zjistilo, že jeden šroubek záhadně zmizel. A bez něj byla konstrukce poněkud smutná.
Historie Merkuru sahá až do roku 1920, kdy Jaroslav Vancl vytvořil stavebnici Inventor. Od roku 1925 se začaly dílky spojovat šroubky a matičkami a postupně se prosadil název Merkur. Stavebnice se stala jednou z nejznámějších českých hraček a dokonce pomohla Ottovi Wichterlemu při konstrukci zařízení, na kterém vznikly první měkké kontaktní čočky. Takže když jste jako dítě stavěli z Merkuru jeřáb, možná jste si vlastně trochu hráli na vědce.
Igráček měl své řemeslo
Malý Igráček s kulatou hlavou a jednoduchým obličejem vypadal nenápadně. Jenže právě v tom byla jeho síla. Jednou byl zedníkem, jindy kuchařem, kominíkem nebo jiným představitelem světa dospělých. A samozřejmě potřeboval také příslušné náčiní. Bez něj by byl zedník bez zedničiny a kuchař bez kuchařiny.
První Igráček se objevil v polovině sedmdesátých let a postupně přibývaly další profese. Nebyla to žádná digitální postavička, která vám něco oznámí a pak potřebuje nabíječku. Stačilo ji postavit na stůl a vymyslet jí příběh. A pokud se zedník odpoledne stal kapitánem lodi, nikdo to neřešil.
Céčka měla jednu vlastnost, kterou dnešní rodiče možná úplně neocení. Dítě mohlo mít doma obyčejný kus barevného plastu a přitom mít pocit, že vlastní malé jmění. Céčka se sbírala, vyměňovala a někteří jejich majitelé je nosili s takovou hrdostí, jako kdyby právě podepsali smlouvu na vlastní byt.
Hra s nimi přitom nebyla složitá. Šlo hlavně o sbírání, výměnu a různé způsoby, jak je poskládat. O to zajímavější je, jak silně se zapsala do vzpomínek celé generace. V době, kdy ještě neexistovaly sociální sítě ani internetové bazary, mohl být obchod s kamarádem o vzácné céčko docela seriózní transakcí.
Mončičák měl své místo
Pak tu byl Mončičák. Plyšové zvířátko s plastovým obličejem, které někdo miloval, někdo se ho trochu bál a někdo ho prostě chtěl mít doma, protože ho měli všichni ostatní. V každém případě se z něj stal výrazný symbol pozdějšího socialistického dětství. A hlavně měl jednu důležitou funkci. Byl ideální na spaní.
Když se večer zhaslo, pokoj najednou vypadal úplně jinak. Mončičák ležel na posteli, hračky kolem něj a dítě mělo pocit, že je všechno v pořádku. Dnes bychom možná podobnou věc nazvali uklidňujícím plyšovým společníkem. Tehdy to byl prostě Mončičák. A pokud měl trochu ošoupaný obličej, znamenalo to jen, že už něco zažil.
Do vzpomínek patří také autodráhy, stavebnice Seva, stolní hry nebo nejrůznější dřevěné a plechové hračky. Některé byly běžné, jiné se sháněly obtížněji. Západní zboží, například některé typy stavebnic, angličáků nebo panenek, bylo výrazně hůře dostupné a často se spojovalo s Tuzexem. Právě proto dokázala obyčejná hračka někdy vyvolat větší nadšení než dnešní drahá elektronika.
A pak přišly hlavolamy a elektronické hračky, které najednou působily skoro jako technický zázrak. Rubikova kostka dokázala zaměstnat ruce i hlavu a jednoduché elektronické hry zase nabízely úplně nový druh zábavy. Jen počkej dokázalo přikovat děti k malé obrazovce dlouho předtím, než se objevil první mobilní telefon. Rozdíl byl jen v tom, že když se hra rozbila, nikdo ji nemohl opravit aktualizací.
Možná právě proto se na tyhle věci vzpomíná tak rádo. Nešlo jen o hračky. Byly součástí běžných dnů, narozenin, Vánoc, návštěv u kamarádů i dlouhých odpolední, kdy se člověk nudil tak dokonale, až z té nudy nakonec vznikla nějaká hra. A jestli jste poznali všech deset věcí z našeho kvízu, můžete si pogratulovat. Vaše dětství má totiž stále docela slušný archiv.
