Princ by pro mě byl nepoužitelný, říká herečka Vlastina Kounická Svátková

Vystudovala jste pedagogickou fakultu, takže jste mohla být učitelkou. Za katedru se vám nechtělo?

Pedagogiku jsem vystudovala z hloupého, ale tehdy nevyhnutelného důvodu. Rodiče trvali na tom, aby jejich dcera měla diplom. Nepodstatný kus papíru, kvůli němuž jsem se pět let stresovala a studovala něco, co jsem nikdy dělat nechtěla a ani k tomu neměla správné dispozice – trpělivost a klid. Jednou jsem zkusila naučit svou mladší sestru hrát na klavír a skončilo to jejími přivřenými prsty.

Když jsme u sestry - jaké jste vůbec měla dětství?

Vybaví se mi, jak jsem mohla běhat po okolí a nikdo mě nehlídal. Lezla jsem po stromech, po staveništích, kde byl zákaz vstupu, přelezla tisíc plotů, zvonila lidem na zvonky a pak utíkala, protože to byla strašná sranda, tajně jsem stopovala, zažívala malá a velká dobrodružství a doma se samozřejmě k ničemu nikdy nepřiznala. Měla jsem svůj svět. Neseděla jsem celé dny před televizí a nikdy jsem nevyslovila větu: „Já se nudím!“

Víme, že jeden moment z vašeho dospívání vás podstatně ovlivnil – boj s bulimií. Jak jste vy o svém vzhledu mohla pochybovat? Co bylo jejím spouštěčem?

Cokoli, co jsem tehdy nevnímala jako spouštěč, stejně tak jako kombinace různých faktorů: tlak okolí na dokonalost, na perfektní výkony ve škole, velká citlivost, křehkost, chybějící pocit bezpečí a bezpodmínečného přijetí. Pár poznámek nejbližších, že tohle si nemůžu obléct, že v tom mám velký zadek. Pokud žena nemá hranice a dělá vše pro to, aby se zalíbila ostatním, odpojí se od svých potřeb, od své duše. Začne si ubližovat hladověním, přejídáním, závislostmi...

Víte, co mě překvapilo? Že když jste chodila na gymnázium, přednášela jste básně na pohřbech...

K nám na školu tenkrát přišla paní z obecního úřadu, jestli by někdo neměl zájem recitovat na pohřbech v Myjavě. Nepřihlásil se nikdo, jen já. Nechápu. Taková krásná příležitost „ulejt“ se ze školy a ještě si vydělat! Bylo to inspirativní rozhodnutí. Velká škola herectví a empatie.

Vzkázala byste něco ženám, které o sobě pochybují a mají třeba pocit, že jsou moc silné?

Vždycky chceme to, co nemáme, a na to, co máme, se nesoustředíme. Nikdy tak nebudeme šťastné. Cesta je přijmout samu sebe. Naslouchat svému tělu a naučit se poslat do háje ty, co se snaží nám říkat, co a jak máme dělat. My to víme nejlíp. Nikdo nemá právo nás soudit za to, kdo jsme.

Celý rozhovor si můžete přečíst v říjnovém čísle, které je právě k dostání na novinových stáncích.