“Manželova rodina si z rodinné oslavy u mě doma udělala vlastní akci. Nechci pro ně už nic chystat,” píše paní Šárka. Cítí se zneužitá, rozbili jí i notebook

Paní Šárka (51 let) vždy věděla, že rodina jejího manžela se chová tak, jako by i u nich doma byla ve svém. Prostě se vždycky chovali i při návštěvě tak, jako by jim to tam patřilo. Neřešilo se, zda si člověk může vzít talíř ze skříňky v kuchyni, nebo si v lednici vytáhnout další pivo. Jenže na oslavách měla paní Šárka jasné hranice, které manželova rodina věčně překračovala a porušovala. I když jim to bylo několikrát řečeno, nikdy to nebylo respektováno. Nyní má paní Šárka jasno. Řekla, že je už toho dost!

Chovají se, jako by jim u nás vše patřilo

Manželova rodina byla vždycky ta, která se u nás doma chovala, jako by jim tam vše patřilo. Vadilo mi to od počátku, ale pořád to bylo na snesitelné úrovni. Jenže pohár už přetekl za poslední roky. Každá rodinná oslava znamená, že oni budou všemu kralovat. Já ani můj manžel nemáme rádi, když nám někdo nabírá jídlo, chceme si vše určit a připravit sami. Jenže švagrové vždy vezmou talíř s přílohou nebo masem a všem dávají na talíř tak, jak samy chtějí. Mění zasedací pořádky, dávají pryč od rodinného stolu jídla, která jim nechutnají, přestože by si je někdo jiný mohl rád dát. Když se nějaká oslava chystá, přicházejí s tím, co mám, nebo nemám připravit, protože jim nechutná to či ono. Vůbec nerespektují, že je to třeba moje nebo manželova oslava. Nechutná jim čokoládový dort, tak ho nemám dělat, přestože je to manželův nejoblíbenější.

Zničí vše a jdou

Na posledních třech oslavách mi jeho rodina rozbila skleničky, které jsem si koupila, odřela mi stůl, který můj manžel vyráběl, švagrové shodily květináč s kytkami a spoustu dalších drobností. Nic však neuklidili a ještě nad vším mávli rukou, že se to stane a "někdo" to uklidí. Jenže mě to absolutně vytočilo. Stane se, že někdo něco náhodně občas rozbije, ale omluví se a pomůže to uklidit. Oni ne.

Když naposledy shodili můj pracovní notebook, který byl navíc schovaný, byla to pro mně konečná. Musela jsem zaplatit opravu, nezaplatili mi ji a ještě se ani neomluvili. Přišlo jim to prostě v pohodě! Pohádali jsme se, oni se cítí uraženi a od té doby mi nevolají ani nepíšou. Manželovi jsem jasně řekla, že oni už k nám domů nepřijdou, protože nejsou ohleduplní a navíc nám vše ničí. Je mi jedno, jak to zařídí, nechci je ve svém domě už nikdy vidět. Když je někdo ignorant, nemá u mě dveře otevřené.

Nejlepší odpověď na situaci paní Šárky nabízí doktor R. Eric Thomas z Univerzity ve Filadelfii

"Může být skvělé, když se hosté budou u vás cítit jako doma, ale ne každý provozuje svůj domov stejným způsobem. Řekněme, že sami sebe členové manželovy rodiny považovali za užitečné... A to ve smyslu, že „více rukou snadno funguje a zastane více práce“. Jenže jak je vidět, oni to viděli jinak. Práce je lehká pouze tehdy, když mnoho rukou pracuje společně. Zní to, jako by manželova rodina potřebovala nějaké jemné, ale silné a důrazné nasměrování a upozornění. "Ne, dezert, jaký vy chcete, ale my ho nemáme rádi, u nás na rodinné oslavě nebude, upečeme to, co bychom dělali běžně. Držme se mého plánu." Hostitelství může být složité a únavné, i když je to s dobrým úmyslem. Vy a váš manžel byste měli probrat, jak chcete zvládnout budoucí „návštěvy“. Možná zjistíte, že oba souhlasíte v tom, že váš dům není vždy k dispozici. Nebo, pokud je budete hostit znovu, můžete pak manželové rodině předat žezlo a naopak uspořádat oslavu u nich. Pak byste se zase vy v jejich prostředí mohli uvolnit a užít si oslavu podle vás. Ať se stará někdo jiný." 

Řeší paní Šárka svou nepříjemnou situaci správně? Může říct, že rodina jejího muže do jejich domu už nevstoupí, i když jde o blízkou rodinu? Co byste dělali na jejím místě vy? Přečtěte si také příběh paní Dariny, která má o dost mladšího muže, ale její okolí ji pořád odsuzuje.