44 Kč
Paní Sára svého manžela zná dlouhé roky, prakticky od dětství. Jsou stejně staří, vyrůstali v blízkosti. V dospělosti v sobě našli zalíbení a začali spolu chodit. Bylo to tak přirozené.
Později se vzali a začali mluvit o rodině. Oba se shodli, že rodinu chtějí. A paní Sáře přišlo opět zcela přirozené to, že zůstane s dětmi doma, ovšem do doby, co ji budou potřebovat. Chtěla si užít tohle období, kdy je máma. Starala se o rodinu. Navíc si to mohla dovolit, protože její manžel vydělávat dost.
Pečovala o děti, vnímala jejich první krůčky, první slova, viděla, jak rostou před očima, učí se. Snažila se jim vštípit, že rodina je vše, měli by se k sobě chovat hezky. A také se jí to podařilo.
O svou rodinu pečovala velmi ráda. Bavilo jí to. Jenže postupem času děti rostly, a tím pádem potřebovaly méně péče rodičů a více přátel. Už jí tolik nepotřebovaly. A paní Sára přemýšlela nad tím, co dál. Chtěla by do práce.
Jenže její manžel o tom nechce ani slyšet. Prý má být doma, takhle se domluvili. Asi se mu líbí představa, že o něj někdo pečuje a on nemusí hnout prstem. Jenže co paní Sára?
