Příběh ze života: "Manžel už o mě nejeví zájem. Už nevím, jak náš vztah oživit," stýská si Lucie. Terapeutka radí, co s tím

S manželem jsme se brali před dvaceti lety, ale jsme spolu mnohem déle. Naše manželství je vlastně úplně normální, nikdy jsme neřešili nic zásadního. Vychovali jsme dvě děti, prožili krásné i složitější časy, ale vždy jsme byli jeden druhému oporou. Děti jsou už velké, nejstarší dcera už s námi nebydlí a syn chodí na vysokou školu a už nás také prakticky až tak nepotřebuje. Na toto období jsem se těšila. Až budou děti velké budeme mít konečně čas na sebe, budeme cestovat, chodit do divadla, zkrátka budeme spolu. Jenže teď je všechno jinak.

Neříkám, že mě manžel nemá rád, nemám ani podezření, že by měl někoho jiného, ale je to mezi námi jiné. Jako bychom si už neměli vlastně co říct. Moji přítomnost vyloženě nevyhledává, když přijde z práce, něco si dělá na počítači nebo jde do garáže. Po večeři koukáme na televizi, večer mi dá pusu a řekne „dobrou“. Intimnosti prakticky vymizely a když už k něčemu dojde, je to spíš fyzická potřeba než co jiného. Zkoušela jsem s ním mluvit, ale on mi tvrdí, že mě má rád, ale že chce trochu klidu.

Jsem z toho smutná a bezradná. Mám ho ráda, ale ve svých 55 letech si nepřipadám tak stará, abych s ním seděla jen u televize. Máte pro mě nějakou radu?  

Na příběh Lucie odpovídá terapeutka emoční psychologie Lea Kotková

Podobně jako my sami, vyvíjejí se také naše vztahy. A je přirozené, že manželství po dvaceti letech nebude vypadat jako na svém počátku. Původní euforii, na níž se dlouhodobě stavět nedá, časem (a v ideálním případě) vystřídají jiné kvality: hloubka, stálost, porozumění a tolerance. Pochopitelně přijdou i obvyklé starosti a často ubíjející všednost. Má-li ale vztah pevné základy, dokáže ledasco překonat, protože si partneři i během krizí uvědomují, co pro sebe navzájem znamenají.

Popisovaný vztah, zdá se, patří k těm, které mají na čem stavět. Co je však zásadní, je otevřená komunikace. A přestože to bývá často náročné, o problémech je třeba hovořit. Na partnera ale netlačte a nic nevyčítejte. Pouze mu v klidu a ve vhodné chvíli objasněte svůj pohled a především pocity. Dovolte mu nahlédnout do svých myšlenek i obav a ponechte mu dostatečný prostor na případnou reakci. Ta hned přijít nemusí, ale buďte si jistá, že o vašich slovech bude přinejmenším přemýšlet.

Těžko soudit z krátkého popisu – a třeba to tak máte – ale kromě společného života je třeba udržovat i ten svůj. Pro jedno nezapomínat na druhé, mít stále své koníčky a okruh přátel. Je samozřejmě důležité mít i společné zájmy (a jiné než jen sledování televize); zavzpomínejte na to, jak jste to měli dřív. Najděte staré fotografie, suvenýry z dovolených, udělejte si vzpomínkový večer na chvíle, kdy jste se spolu cítili šťastní… A zvažte, zda na to nemůžete navázat. V každém případě snaha o záchranu vztahu musí být oboustranná a neměla by víc vysilovat než nabíjet. Ale opět se vracíme k faktu, že základem je vyložit karty na stůl. Nedomnívat se a otevřeně si popovídat, případně popřemýšlet o párové terapii, která také dokáže situaci rozklíčovat.

Kdo je Lea Kotková?

Lea Kotková, terapeutka emoční psychologie, se řadu let zabývá lidskými příběhy. Svým klientům pomáhá cítit se lépe a zvládat i náročnější životní období. Kromě terapií se věnuje také numerologii a výkladu karet, což se mnohdy užitečně doplňuje.

Leu můžete kontaktovat na www.leakotkova.cz.