Dětské dušičky jsou chatrné, snažíme se je proto přirozeně chránit. Jenže zamlžování skutečností a neupřímnost je pro ně kolikrát horší než pravda. I ony jsou členy rodiny, kteří mají právo vědět, jak se věci mají.
I když rodiče nedokážou nebo nechtějí s dětmi probírat problémy rodiny, neznamená to, že o nich děti nevědí. Vnímají pohledy, držení těla, gesta… Ne nadarmo se říká, že děti jsou jako opičky, které okamžitě okoukají naše chování. Cítí pohodu stejně intenzivně jako napětí. Dusno v rodině jim znemožňuje volně dýchat, dokonce daleko víc než dospělým. Díky svým omezeným zkušenostem si ovšem nedokážou změněné chování rodičů vysvětlit a jejich nervozitu, smutek, vztek a další negativní emoce vnímají jako svou chybu. „Děti jsou přeborníci ve čtení nejen jazyka, ale i toho, jak se tváříme, jak držíme tělo, takže z nás poznají, jak se cítíme a může je to znepokojit,“ uvádí dětská psycholožka Mgr. Lucie Michálková působící na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Není žádné téma, o kterém by se nemělo s dítětem hovořit. Zakázaná by naopak měla být odbývající hláška: Na to jsi ještě moc malý/malá, kterou na různé všetečné dotazy potomků používá hodně maminek a tatínků. O zrození i smrti, o lásce a sexu, stejně jako o nenávisti, zlu a násilí, o nemoci blízkých i dítěte samotného je třeba s dětmi mluvit přiměřeně jejich věku, vhodným jazykem i formou, v příhodné situaci a respektovat přitom jejich individualitu. Každé dítě (stejně jako každý rodič) je totiž jiné. K tomu vám může pomoci například metoda OCTO CODES Táni Havlíčkové. Podle ní existuje osm stylových typů. Základní pravidla, jako je nelhat, být upřímný, vyhradit si na popovídání dost času, nekázat z „katedry“, ale umět i naslouchat, platí pro všechny typy dětských osobností. Bez respektování toho, že i malé dítě je osobnost, je každá komunikace méně efektivní.
Hlavně bezpečí
Dítě nežije na jiné planetě než my. Sdílí náš svět a vyrovná se se vším, s čím se vyrovnáme my sami. Dospělí by dětem měli ukázat všechny odstíny života, ale zároveň jim dát nástroje, jakým takový svět zvládnout. „Nesmíme přitom zapomínat, že všechny emoce, které dítě projeví, jsou v pořádku. Žádné jeho projevy nehodnotíme nebo nezastavujeme! Když se dítě prožívá city, které ještě nikdy nezažilo – smutek, hněv, strach – pojmenujeme je a ujistíme jej, že v náročné situaci jako je například vážné nemoc v rodině je normální prožívat náročné emoce,“ doporučuje zkušená terapeutka a lektorka Alžběta Protivanská.
Umíme-li si s dítětem povídat a věnujeme-li mu dost času, můžeme tak předejít problémům. Mnohé případy šikany by nedospěly k tragickým koncům, kdyby se „oběť“ včas svěřila. Pro dítě je o svém trápení velice těžké mluvit. Stydí se, nechce agresory „naprášit“, bojí se následků… Reakce dospělých musí proto být mimořádně citlivá, uvážená a musí vyvolávat v dítěti pocit, že bezpečí.
