Smutek, křivda a nedůvěra. Každá z nás se s takovými pocity určitě někdy setkala. Zklamání patří k našemu životu, a může nás dokonce obohatit. Ovšem pouze za předpokladu, že se v něm nebudeme utápět.
Nejbolestnější zklamání patrně zažíváme, pokud nás zradí blízký člověk. Deprimovat nás ale může také naše osobní selhání či krach plánů, které jsme si vytyčili. Je tedy jakousi prevencí zklamání nemít žádná očekávání a věřit pouze sám sobě? Odpovědi psychologů na tuto otázku se různí, přesto se odborníci v jednom shodují: pokud se svými negativními pocity umíme pracovat, mohou být pro naši osobnost dokonce přínosem.
Do každého vztahu, citové vazby k osobám a věcem, ale i do nároků na sebe sama vkládáme určitou investici. Ať už časovou nebo emocionální. Proto je přirozené, že za vydanou energii požadujeme i odměnu v podobě naplnění cílů, psychického nebo fyzického uspokojení. Pokud se odměna nedostaví, jsme zklamaní. Pociťujeme hněv, smutek, zradu. Můžeme si myslet, že jsme na konci svých sil. V některých případech bývá zklamání větším náporem na naši psychiku než například deprese a to většinou v případech, kdy jsou „do hry“ zapojeni blízcí lidé. Každý by se zklamání pochopitelně rád vyvaroval. Jenže ono to tak úplně nejde.
Pomoci mohou různé meditační a relaxační techniky, případně i psychoterapie. Jakmile se však pro něco nadchneme, určitá očekávání zkrátka pokaždé budeme mít. Zklamání je přirozenou součástí našeho života. Je normální, ba dokonce správné, že se občas cítíme na všechno sami. Co ovšem správné není, je se ve svých pocitech vyžívat. řada lidí, a obzvlášť žen, které zažívají už několikáté milostné zklamání, ale přesně to dělá. Utápějí se v žalu, tvrdí, že už nikdy nepotkají toho pravého a že jsou k ničemu. Odmítají pomoc a nechtějí si připustit, že každý problém má své řešení. Podobné emoční výlevy obvykle mají za následek to, že se od nás odvracejí i poslední známí. Nastává další zklamání a ocitáme se v začarovaném kruhu, ze kterého se jen obtížně dostáváme. I proto je vůbec nejlepší se do něj nikdy nedostat.
Zmírnit milostná zklamání jde přitom poměrně snadno. Psychologové v tomto případě radí si hned na začátku představit, jak bychom chtěli, aby se vztah vyvíjel, a udělat vše pro to, aby tomu tak bylo. Pokud se třeba už zkraje ukazuje, že mají partneři jiné záliby, vzájemně se musejí přizpůsobit a věřit si, že je to ta správná cesta, a nehledat žádné velké problémy tam, kde zatím nejsou. Další důležitou složkou sociálních vazeb je komunikace. A neplatí to jen u partnerských vztahů, ale i ve vztazích s přáteli či rodinou. O našich snech a plánech bychom měli mluvit a vycházet si vstříc. To je základ úspěšné mezilidské komunikace už odpradávna.
V některých případech se ovšem zklamání nevyhneme. Abychom nezůstali uzavřeni v onom začarovaném kruhu, musíme se naučit odpouštět. Zní to sice jako klišé, nicméně nám i to může pomoci při řešení řady problémů. Každou situaci je však třeba posuzovat zvlášť. V některých případech ani odpouštět nejde, a tak nezbývá než čekat, až bolest a smutek přejdou. I tomu ale můžeme trochu pomoci, pokud se zaměříme na činnosti, které nás nějak naplňují. Může to být cokoli: sport, hra na hudební nástroj nebo úplně obyčejný úklid. Radost z dobře odvedených aktivit může negativní emoce na chvíli přebít. A třeba se nám podaří i to, že si najdeme novou zálibu, která nás bude uklidňovat pravidelně. Každé zklamání je rovněž třeba brát jako další zkušenost. Pokud se naučíme přijímat je jako součást života, bude pro nás snazší s ním více pracovat.
