Ačkoli také existují situace, kdy je trapné mlčet, mnohonásobně víc je těch, kdy se do trapasu dostanete tím, že mluvíte, a pokud byste drželi pusu, bylo by to rozhodně lepší.
* Pokud se ve společnosti hovoří o něčem, čemu nerozumíte a v čem se nevyznáte, nesnažte se do debaty vstupovat. Jako mlčící vás sice mohou podezírat z neznalosti věci, ale nemohou si tím být jisti – když promluvíte, na 99,9 % jim onu jistotu dáte.
* Když se vám někam nebude chtít jít, prostě řekněte: „Omlouvám se, nepřijdu.“ Místo veškerých výmluv, které vám vaše bujná fantazie podsouvá, raději mlčte. A místo upřímného „nemám chuť si kazit náladu“ taky.
* Až se vás někdo pokusí zlákat k účasti na pomlouvání nepřítomných, potlačte všechny chutě a mlčte! Až se vám dotyčný nečekaně vynoří za zády, nebudete to vy, kdo se ocitne v trapasu.
* Jakmile zatoužíte vykládat báchorky, jimiž byste se udělali lepšími, kousněte se do rtů a mlčte. Je téměř jisté, že by vaše výmysly došly odhalení, a to je jedna z nejtrapnějších situací vůbec.
* Zatoužíte-li se pochlubit neexistujícími známostmi a konexemi, dejte pusu na zámek a mlčte. Poznámkami typu „Jo, Hynaise, toho jsem znala osobně“ se nebavíme jen v populární komedii Světáci, ale přečasto i v reálném životě.
Kdy je trapné mlčet: Když si kolegyně potřebuje přišít knoflík, zeptá se, zda u sebe někdo nemá šitíčko, a vy ho máte. Osud by vás za mlčení patrně vytrestal tím, že by se vám vzápětí rozsypala kabelka a šitíčko z ní vypadlo… Trapas, co? Když máte možnost zastat se někoho, komu se děje křivda, a místo toho mlčíte, není to jen trapné, ale přímo zbabělé a bezcharakterní.
Foto: Depositphotos (1)
Pravda o dospívání Žilkové: Přísný otec ji zrazoval od herectví a zvířecího mazlíčka jí naservíroval k obědu
