Příběh čtenářky: Sváděl mě švagr

Znaly jsme svá nejtajnější přání, představy i bolístky. Ani naše první či další známosti nás nerozdělily. Naopak, vzájemně jsme si radily a svěřovaly si své pocity z prvních polibků i sexu. Život nás zaskočil, až když se Ema vdala.

Pan Božský

„Kdy mi ho konečně představíš?“ zeptala jsem se Emy po už bůhvíkolikáté propovídané noci, kdy se mi svěřovala, jak je báječný. Usmála se na mě s nepřítomným pohledem. „Tak jo,“ zasněně vzdychla.
„Tak tohle je Petr,“ hrdě mi představila svého pana Božského, jak nejdřív to šlo. Věděla jsem, že je do něj strašně zamilovaná. Z jejího podrobného vyprávění jsem znala i jeho „úžasnou“ jizvu na levé hýždi. (Dokonce i „hrdinskou“ historku, v níž si jako malý kluk rozsekl zadek o brusli.) „Muž bez jizvy prý nemůže být pořádný chlap,“ dodávala Ema. „Musí mít něco za sebou.“
A opravdu to byl parádní chlapík. Nejenže skvěle vypadal, ale jako finanční ředitel velké firmy i dost slušně vydělával. Prostě mi spadla brada. Vykoktala jsem ze sebe pozdrav, a když mi odpověděl dokonalým úsměvem à la Hollywood, málem mi podklesla kolena.

Přeji i trochu závidím

„Tak co mu říkáš, Evi?“ začala se ségra vyptávat, jakmile odkvačil za svými pracovními povinnostmi a my osaměly nad presem. Uznale jsem pokývala hlavou.
„No, strčí do kapsy všechny před ním,“ odvětila jsem po pravdě. „Moc ti ho, Emi, přeju,“ dodala jsem upřímně, ale už jsem pomlčela, že jí ho i trošku závidím. „A cos to říkala, že už tě zve k nim domů?“ vyzvídala jsem. A ani jsem nemusela.
„Hm, pozval mě k nim na oběd. Jsou tak trochu nóbl. Představ si, že nás obsluhovala jejich hospodyně. Mám trochu osypky z toho, až ho pozvu k nám,“ svěřila se mi. Dobře to dopadlo. Rodiče pochopili, že to byla láska na první pohled, že to nemá smysl odkládat a že bude svatba.

A byla svatba

Za dva měsíce už byla Ema pod čepcem. Všichni zářili štěstím. Naše rodina, jeho rodina. No prostě dokonalost na všech stranách.
Petr hned koupil byt na hypotéku a zařizovalo se hnízdečko. Já jsem při tom samozřejmě nemohla chybět, takže jsem byla holka pro všechno, ale pomáhala jsem jim opravdu ráda. Ema se se mnou o všem radila, byla jsem vlastně dost často s nimi oběma a Petrovi to vůbec nevadilo. Ba naopak. Moje přítomnost mu dělala dobře. A bylo to bohužel vzájemné. Když se mě náhodou dotkl, projela mnou ta známá erotická vlna. Bránila jsem se tomu, ale přitahoval mě jak magnet. A tak jsem za nimi byla pořád v závěsu, podej, zařiď, zavolej, jsi úžasná, jak nám pomáháš. „Evo, bez tebe jsme jako bezrucí. Jsi tak úžasně praktická a schopná...“ předbíhali se ve chvále a odměňovali mě dárečky. Petrovi dělalo očividně radost, když mě mohl něčím obdarovat.
„Ale zůstaň ještě, objednal jsem sushi, všichni si to zasloužíme,“ zadržel mě na konci stěhovacích manév-
rů, když už oba seděli mezi krabicemi s nábytkem a já byla na odchodu, protože už nebylo co zařizovat. A protože do Emy vidím jako nikdo, bylo mi jasné, že už chce být se svým Adonisem sama.

Šampíčko a smutek

„Přinesu šampíčko, připijeme si na tu první ne-
oficiální kolaudaci,“ odběhl do kuchyně k ledničce a já omluvně pokrčila rameny, jako aby Ema viděla, že je mi hloupé teď odejít. „Strašně moc jsi nám pomohla, Evi, ještě jednou moc dík,“ odvětila sestra a pohladila mě po rameni. A tak jsem s nimi ještě poseděla, ale už jsem byla jak na trní. Cítila jsem, jak mě Petr propaluje pohledem, a bála jsem se, že se začnu červenat a sestra pozná, jak to mezi námi jiskří. Honem pryč z téhle horké půdní nástavby. Druhou skleničku jsem už odmítla a rozloučila se. Petr mě chtěl jít doprovodit ke dveřím, ale odmítla jsem. „Jen seď a oslavujte.  Máte opravdu co!“ s nuceným úsměvem jsem mávla rukou kolem dokola. Devadesát metrů čtverečních štěstí. Raději jsem co nejrychleji zmizela.
Doma mi bylo smutno. Moje druhá půlka se teď v tom hnízdečku lásky miluje se svým Petrem a mě čeká společná večeře s rodiči. A pak zase sem, do našeho dívčího pokoje, kde budu sama. Zachumlám se do postele a bude se mi zdát – o Petrovi. Tak jako téměř denně už asi dva měsíce. Odháním ten sen, ale on se zase vrací. A je tak příjemný…

Kolaudační mejdan

První dny po odstěhování mi Ema strašně chyběla. Sice jsme si pořád volaly, ale vídaly jsme se pochopitelně už méně často. Asi za měsíc jsem byla pozvána na slavnostní kolaudační mejdan jejich bytu, který si mezitím dočančali a chtěli se samozřejmě veřejně pochlubit všem svým známým.
Sešly se tam asi dvě desítky lidiček. Některé jsem znala, jiné ne, asi Petrovi kolegové či známí. Byl to opravdu bujarý večírek, s bohatým občerstvením a bezva pitím. Najali si barmana, který nás zaplavoval mochitem, nálada stoupala s každou další skleničkou a pak se začalo tančit. Zatímco Ema právě vyprávěla něco kroužku kámošek v kuchyni, přišel ke mně Petr: „Smím prosit, krásná švagrová?“

Vzrušení a slast

Neodmítla jsem. Vplynuli jsme mezi další páry a teprve v jeho náručí jsem pochopila, že jsem ztracená. Moje tělo po něm tak zatoužilo, že mi bylo až na omdlení. A když se ke mně při ploužáku přitiskl a já pocítila jeho vzrušení, ta slast byla tak extrémní, že jsem zapomněla na lidi kolem nás i na Emu v kuchyni. Byli jsme jen my dva a Michael Bolton zpívající When A Man Loves A Women… Petr mi zašeptal do ucha: „Ty víš, že tě miluju, viď, Evi… mám malý utajený byt v centru. Stačí, když budeš chtít a zavoláš mi…“

Probuzení

V tu chvíli jsem periferně zahlédla Emu, jak živě gestikulující a s novou sklenkou v ruce vychází z kuchyně, plně zabraná do rozhovoru s jednou naší společnou známou. Rychle jsem se odtáhla od Petra do bezpečné vzdálenosti a začala jsem blekotat něco o super klimatizaci, jakou tady mají, kdyby si nás Ema náhodou všimla. Ale ta pořád něco vykládala, a tak když Bolton dozpíval, vydala jsem se za ní.
„No, tady Eva ti to potvrdí, jaká je ta moje nadřízená čůza,“ přivolala mě, abych si přisedla. „Zrovna Sabrině vyprávím, jak mě včera šéfka vytočila, no představ si to…“ a zopakovala jakousi nepříjemnost ze zaměstnání. Ani jsem pořádně nevnímala, co povídá. Byla jsem ještě vzrušená z Petrova objetí a rozhozená z jeho nabídky. Pozorovala jsem svou nic netušící a skvěle se bavící sestru a napadla mě jediná spásná myšlenka. Rozluč se, vem nohy na ramena a běž domů…
„No, Evi, vždyť je ještě brzo, ani jsme se k sobě ještě nedostaly, musíme si pokecat,“ vzala mě za loket a nasměrovala zpátky ke kuchyni. Vymluvila jsem se na zítřejší poradu a že musím být fit,  a hleděla jsem se co nejdřív vytratit. Nikdy nezapomenu na Emin tázavý pohled, kterým mě vyprovázela. Zná mě jak svý boty, musela vytušit, že se něco stalo. Byla ale tak šťastná, že po mém rozladění nepátrala.

Emin rozvod

Naštěstí se to nikdy nedozvěděla. Ani za rok, když se rozváděla kvůli Petrovým nevěrám. Vodil si do toho svého hříšného bytečku jednu za druhou a jedna z těch milenek to Emě práskla, protože ji už nechtěl. Tak se mu pomstila.
A já? Zavčas jsem se vzpamatovala. Ta jeho drzá nabídka mi otevřela oči a moje tělo už po něm od té chvíle nikdy nezatoužilo. Dodnes mám za svou tehdejší slabost před Emou výčitky. Jednou se jí stejně přiznám.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny