Odříkaného chleba…

Uvnitř to bylo přecpané nejrůznějšími nevkusnými křehkými krámy a já byla velmi živé dítě, takže jsem skoro vždycky něco rozbila, a byl malér. Venku to bylo ještě horší. Prateta si zahradu uspořádala jako zámecký park s pěšinkami podle pravítka a běda, když jsem šlápla vedle, to byl zase oheň na střeše. Tátu prateta zapřáhla do nějaké práce a sama se rýpala v záhoncích. Máma se vyložila na terasu do lehátka a opalovala se. Ale co já? Žádné děti v okolí nebyly, a i kdyby, stejně jsem nesměla sama ven. Za přezdobeným plotem jsem se cítila jako divoké zvíře v kleci.

Když jsem se našich ptala, proč tam pořád jezdíme, vysvětlovali mi, že „nám tetička tu krásnou chatu odkáže“. To se naštěstí nestalo, neboť dědictví schramstli jiní příbuzní. Ti tam sice tetičku nejezdili oblažovat, ale zato byli vychytralejší. Mámu to mrzelo, těšila se, že chatu výhodně prodáme, ale já se z toho radovala. „Už nikdy chata! Hurá!“ křičela jsem nadšeně. Přestože mi bylo teprve dvanáct, zapřísáhla jsem se, že já, až vyrostu, se rozhodně k žádné víkendové barabizně neupnu. Jenže, jak praví rčení – odříkaného chleba největší krajíc!

RADĚJI TURISTIKA

O pár let později si naši pořídili roubenou chalupu, ale to už jsem byla větší a nenutili mě, abych tam jezdila s nimi. Radši jsem se s přáteli vydávala na výlety na kolech nebo na pěší túry. Tento životní styl se mi zalíbil a turistika a cestování se pro mě časem staly z koníčka profesí – začala jsem se živit jako průvodkyně v cestovce. Při své práci jsem poznala také manžela – jako účastníka sportovně zaměřeného zájezdu. Naše manželství zdánlivě klapalo, ale vlastně jsme si žili každý po svém. Já vzhledem ke své profesi bývala doma málokdy, on měl své sportovní zájmy, které ho zase vedly jinam. Po pár letech se ukázalo, že jsme se jeden druhému odcizili a že si už nemáme co říct. Dohodli jsme se na rozvodu a rozešli se jako přátelé. Od svých sedmadvaceti jsem tak žila sama. Ne že bych neměla žádné známosti, ale šlo spíš o takové volné, nezávazné vztahy. Právě tak mi to vyhovovalo. Po dětech jsem netoužila – s mou profesí a životním stylem by se mateřství dalo těžko skloubit.

Pak však maminka vážně onemocněla, otec taky nebyl zdráv, a protože nemám sourozence, zůstala péče o rodiče na mně. Nezbývalo mi než se v cestovce dohodnout a zaměnit práci průvodkyně za místo dispečerky v kanceláři. To mě moc nebavilo, navíc jsem byla pořád v jednom kole, utahaná, ustaraná, nenaladěná… Do toho maminka zemřela a tátův zdravotní stav se její smrtí ještě zhoršil. „Madlenko, prosím tě, nevzala bys mě někdy na chalupu?“ požádal mě krátce po mámině pohřbu. Během její těžké nemoci se tam nedostal. Chtěla jsem ho trochu rozptýlit, a tak jsme jeden víkend vyrazili. Když jsme se dostali na místo, táta po dlouhé jízdě autem stěží přemáhal bolesti, ale jakmile uviděl tu pár let opuštěnou roubenku, v očích se mu zase objevily jiskřičky, které jsem tam už dávno neviděla. „Je tu krásně, viď?“ zeptal se mě a já přikývla.

TÁTOVO POSLEDNÍ LÉTO

Každý, kdo vlastní nějakou nemovitost, jistě ví, že i když se o dům moc nestaráte, ale obýváte ho nebo aspoň často navštěvujete, žije a zůstává v dobrém stavu. Jakmile ho však necháte dlouho prázdný, začne chátrat. S naší roubenkou to bylo stejné, ty tři roky nepřítomnosti živé duše z ní udělaly skoro trosku. Všimla jsem si toho ještě dřív, než jsme odemkli zrezivělý zámek a vstoupili do zatuchlého vzduchu uvnitř. Ale táta jako by to neviděl. Asi to nechtěl vidět a já mu zase nechtěla kazit radost tím, že bych na to upozorňovala. Vynosila jsem tedy z přístěnku zahradní nábytek a pomohla otci ke křesílku, které jsem postavila na sluníčko. Přerostlá tráva plná plevelů mu sahala až ke kolenům, ale jemu to nevadilo. Díval se kolem a užíval si počínající léto, jako by věděl, že je to jeho poslední.

Ten první víkend na chalupě jsem se ani na okamžik nezastavila, protože práce tam bylo opravdu nad hlavu. Ale kupodivu mě to mimořádně občerstvilo. Vůbec jsem necítila únavu, naopak jsem si připadala svěží, uvolněná, klidná. Všechny starosti jako by odplavaly kamsi do neznáma. Ani jsem nečekala, až se mě táta zeptá, jestli budu ochotná jet na chalupu znovu. „Příští pátek sem pojedeme zase, jo, tati?“ zeptala jsem se ho, když jsme se v neděli večer vraceli do města. „Tedy, jestli nebudeš mít bolesti, vím, že ti ta jízda dělá zle,“ dodala jsem. „Ne, ne, cítím se skvěle, kdepak bolesti!“ zalhal otec s rozzářenýma očima. „Pojedu moc rád!“

POHODOVÝ PŘÍRODNÍ STYL

A tak jsem s tátou jezdila na chalupu celé to léto a podařilo se mi roubenku postupně uvést do pořádku. Otec se trápil, že nemá síly, aby mi pomáhal, ale já jsem ho ujišťovala, že to vůbec nevadí, že mě ta dřina baví a že při ní vlastně odpočívám. Začala jsem si kupovat knihy a časopisy o chalupaření a zahradničení, seznámila jsem se se všemi řemeslníky v okolí a brzy to u nás vypadalo skoro skvěle. Samozřejmě, že ne ve stylu „chaty“ mojí pratety, já jsem zvolila přesně opačný přístup – přírodní, uvolněný, pohodlný, pohodový…

Na podzim to budou dva roky, co táta zemřel, ale já jezdím na chalupu dál a baví mě to tam čím dál víc. Ani jsem se už nevrátila k průvodcování, které by mě odtud odvádělo pryč. Už se nepotřebuju toulat po cizích krajích, zklidnila jsem se a našla svůj „ráj“ tady. Občas se mě někdo zeptá, jestli se necítím osamělá, když nemám ani manžela, ani děti, ani rodiče. „Kdepak,“ odpovídám s úsměvem a myslím to úplně vážně. „Tady na chalupě není na nějaké stesky a pocity osamění čas!“

Příběh zaslala Magdalena B.

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny