Zápisky singl holky

Polovina kamarádek se v nouzovém stavu zamilovala a teď chodí na anticelulitidní masáže, další polovina otěhotněla. Ze mě se mezitím stala lesní žínka a návrat do civilizace asi bude trochu bolet. Zajímaly by vás novinky o mém randění? Mě taky. V nouzovém stavu, na jehož konci tenhle text píšu, samozřejmě nic neprobíhalo, protože by to bylo ilegální. Takže o ničem nevím. A ten počet taky nesouhlasí. Otázka je, kde teď na svého nastávajícího natrefit, když jsou si v roušce všichni podobní a hodnotit muže podle postavy je sice bezva, ale trochu sexistické. Navíc pořád přejíždím mezi městem a venkovem, roušku nosím jen v Praze a aspoň v geniální kombinaci se slunečními brýlemi můžu předstírat, že to nejsem já. Nikoho tak nevidím a už vůbec ne pochybné exmilence. Hurá! Ani nevím, zda mám jít na rande v montérkách, zástěře či teplákách, což jsou teď mé nejoblíbenější úbory. U toho venkovského randění mám taky pocit, že se stačí jednou s nápadníkem projít po návsi a je to v podstatě zasnoubení. Zvlášť když ve vesnici bydlí půlka mé rodiny a ti mě s chlapcem neviděli patnáct let. To by bylo nadějí a radosti, kdyby mě s někým zahlédli! Už teď je mi líto nešťastníka, který se za mnou přes hory doly a černý les vypraví... Pokud tedy sama předtím nesbalím sexy běžce z vedlejší vesnice. Je hezký, sluší mu to i při běhání a měli jsme intenzivní oční kontakt, takže je jasné, že je buď gay, má doma snoubenku, nebo je to hloupý děvkař. Tolik k mému boji proti stereotypům. S takovými odsudky není divu, že nemám chlapce.

Finanční svoboda ženy muže děsí. Jako její diplom a ambice

Nechme ale běžce běžet, tohle vyprávění už se stejně větví jako lesní cesty, a zabrusme do vážnějších vod, těch finančních, se kterými koronáč pěkně zamával. Zatímco očima okolí možná žiju svůj roztomilý svobodný život na volné dlouhé noze, jsou peníze téma, o kterém se ani s kamarádkami moc nebavíme. A možná to tak není jen mezi námi. Snadnější je totiž rozebírat milostné peripetie než to, kolik má kdo peněz. Díky pracovitým a důvtipným rodičům jsem nikdy nouzí netrpěla, ale popravdě jsem se ještě nedopracovala ke stejnému životnímu standardu. Jsem zodpovědná za svou životní volbu, že budu singl OSVČ, takže pokud chci naříkat, že nejezdím na dovolenou k móři, nemám auto a na důchod mám naspořeno tak na měsíc a pak si to můžu hodit, tak to můžu zazlívat jen sobě. Výhoda a nevýhoda singl stavu totiž je, že si o penězích rozhodujete sami a nikoho nezajímá, jak vám to jde. Navíc i to randění je tak drahé! To máte líčení, holení (zvlášť po skončení nouzového stavu), parfémy, pedikúra, manikúra, kadeřnice, šperky, boty, šaty, prádlo, kabelky, kšefty, které mi utekly, protože „ztrácím“ čas na rande, kde posté popisuju svůj životní příběh… A do toho ještě moje specifikum, kdy je mi nepříjemné, když za mě někdo platí, takže se na rande snažím přispívat minimálně půlku. Po eskapádách a s průvanem v peněžence pak se slzou v oku vzpomínám na nápadníka, který mě po večeři pozval k výloze Cartiera. To bylo nejblíž, co jsem se kdy dostala k zásnubnímu prstenu. Tehdy jsem byla ještě nezkušené děvče, nové v Praze, ale dnes bych možná tu jeho pleš, upocenou ruku i naprostý nesoulad v zájmech přehlédla (nebo spíš ne). Od té doby jsem u Cartiera nebyla, dneska si totiž muži dávají velký pozor na to, aby se jim randění neprodražilo. V čase Tinderu, kdy můžete mít schůzku každý večer a nejste Rockefeller, je fakt levnější pozvat holku na kafe nebo procházku. Nebo k sobě domů, že. Není to nic moc. Sice nepotřebuju diamanty (asi), ale stejně bych ráda viděla alespoň zájem či chuť se o mě postarat, což je, jak jsem si všimla, samozřejmost spíš pro muže nad 45. Stará škola, asi. Co se dá dělat. Nejde mi o peníze, ale o to gesto. To, že kromě komodity nejcennější (tím myslím čas) chce investovat i něco víc. Tak uvidíme. Jdu si přežehlit montérky a vyrazím číhat na náves!

@svetzeny