Příběh čtenářky: Manžel se chová zvláštně

Den přeslavný jest k nám přišel, zní z desky a já si uvědomuju, že už brzy dohraje. Tohle je poslední koleda. Pouštím si je pěkně postaru, z gramofonu. Radujme se, veselme se v tomto novém roce, zpívá sbor a já se snažím vyhnat z hlavy nepříjemné myšlenky na to, z čeho se asi příští rok budu radovat a veselit já. Koleda dozněla, je ticho. Musím si rychle pustit něco jiného, jinak se z toho ticha zblázním. Když je ticho, dostanou se ke slovu všechny ty hlasy, které mi našeptávají, co se může stát, co všechno může být za tím, co právě prožívám. Pouštím další desku, která mi umožní dokončit, co jsem začala. Rozesílám přátelům novoročenky, které jsou zároveň pozvánkou na naši každoroční povánoční merendu u nás na chalupě. Tohle rozesílání, taky pěkně postaru, poštou s ručně nadepsanými adresami na obálkách, s Alešem milujeme. Otevřeme si u toho víno a vzpomínáme, co všechno jsme s kamarády zažili. Dnes tu ale víno nemám. Ani Aleše. Včera mi řekl, že na chalupu letos možná ani nepojede.

Dokonalé souznění

Jeho podivných nálad jsem si začala všímat někdy od Dušiček. Najednou jako by můj muž přede mnou začínal utíkat. Nechal mě dokonce samotnou absolvovat i naši rodinnou tour de hřbitovy. Vymluvil se, že na něj něco leze. Na takové bolestínství u něj nejsem zvyklá. Loni se mnou hřbitovy objížděl, i když zobal po osmi hodinách antibiotika. No nic, zapálit svíčku umím sama. Jak se ale začal blížit advent, bylo to s ním čím dál divnější. Jsme typický bezdětný pár, navázáni jeden na druhého, za ta léta se dokonale známe. Alespoň jsem si to dosud myslela. Nikdy Alešovi nezapomenu, jak mě podržel v tom těžkém období, kdy jsme se o dítě ještě snažili. Pořád věřil, držel mě nad vodou pokaždé, když se moje každoměsíční naděje znovu a znovu hroutila. Nakonec to v pravý čas rázně stopnul. Další umělé oplodnění už ne, nezkazíš si zdraví. Tenhle „projekt“ ukončíme a odteď si užíváme života. Dal v práci výpověď a vzal mě na půl roku do světa. Sblížilo nás to možná mnohem víc než miminko. Od té doby jsme s Alešem jedna duše, jedno tělo. Pevný řetěz, který nic nerozpojí. Nebo ano?

Tady něco nehraje

Obklopili jsme se spoustou přátel. Naši známí se až podivuhodně snadno propojili. Jezdíme společně na dovolené a na silvestra k nám na chalupu v Jizerkách. Vůbec máme s Alešem rádi své rituály. A konec roku, to jsou přímo rituálové orgie. Jen letos to tedy trochu skřípe. „Kolik míst mám objednat na tu svatomartinskou husu?“ ptala jsem se, když jsem se chystala volat do naší oblíbené restaurace. „Už se Provazníkovi uráčili rozhodnout?“
„Kačí, no to jsem ti chtěl říct,“ zarazil se Aleš. „Já asi nebudu moct jít.“
„To mi říkáš teď? Na statku s námi počítají. Jako každý rok přece...“ nevěřila jsem svým uším.
„Ale klidně jděte, jenom... já budu muset asi něco dodělávat do práce. Husa, to je vždycky na celý den, večer pak už taky nic neudělám po tom všem svatomartinském. Musím pracovat, nezlob se.“
„Super, tak si to užij,“ odsekla jsem a šla zjišťovat, kdo ze známých by se ještě mohl přidat.

Nejdřív jsem se zlobila, že Aleše v práci teď tak přetěžují. Navíc před svátky! Kdo si může vymyslet předvánoční teambuilding? Lidi mají v prosinci jiné starosti než lítat někde po lese a střílet po sobě kuličkama. Pak výjezdní zasedání v Brně... No co, alespoň si v klidu dokoupím poslední dárečky. V obchodním centru u nás na periferii bývají obchody poloprázdné, ale i tady už šlo do tuhého. V parfumerii mi paní vyrvala z ruky poslední parfém, ke kterému byl deštník zdarma, a na eskalátorech mě nějaký mladík málem vzal s sebou, jak spěchal. Papírová taška jakési slečny mi udělala pěkné oko na silonkách. To jsou lidi tak zabraní do adventního rozjímání, že vůbec nevnímají okolí? Takovému rozjímání by se Jan Jakub Ryba asi podivil.
Šla jsem se uklidnit do kavárny. Latté s vánočním cukrovím, to bude ono.

Kde mám manžela? 

„Kde máš mužíčka?“ vyrušil mě kdosi z uklidňování se. Alešův kolega si asi pomyslel, že jsem z těch předvánočních nákupů dočista zešílela. Musela jsem na něj zírat jako ty děti v Jurském parku, když se k nim blížil tyranosaurus. Tenhle tyranosaurus se mě nechystal slupnout, pusu ale otevíral úplně stejně. Jen ty zuby byly menší. Asi mi něco říkal, proč by taky jinak otevíral tu pusu, ale já ho vůbec neposlouchala. Moje neurony se zuřivě propojovaly a spolu s mozkem se snažily tenhle zrakový vjem vyhodnotit. Co tady Martin dělá? Má přece být s Alešem na tom jejich výjezdním zasedání. Mozek na nic nepřišel, a tak už už chtěl dát hlasivkám pokyn, ať se zeptají, když on tomu nerozumí. Včas jsem je ale zarazila. Místo otázky, co tady dělá Martin, když s mým „mužíčkem“ má být kdesi v Brně, jsem jen zamumlala, že se ještě asi zdržel v elektru.
„To víš, tam nemají hadříky ani kabelky, tam mě to nebaví,“ pokusila jsem se o odlehčení atmosféry. Došlo mi, že asi máme problém. Martin měl naštěstí taky myšlenky jen na nákupy, a tak se s dovětkem, ať Aleše alespoň pozdravuju, rozloučil a mizel v dál. 
„Děkuju, vyřídím,“ chtěla jsem automaticky odvětit, ale Martin na mě ještě houkl: „A šetři ho trochu, v práci s ním nic není. Pořád odbíhá na ty vaše obědy, už ho skoro neznáme.“ Aha, tak to vážně máme problém. Obědy se mnou, o kterých nic nevím, pracovní víkendy, o kterých zase neví nikdo z jeho práce. To bude mít jediné prozaické vysvětlení. Aleš má milenku. Koukla jsem se na latté a přišlo mi, že taky souhlasí. Tohle by došlo fakt úplně každému.

Lhát tedy umí!

Obloukem jsem obešla ten úžasný francouzský obchod, kde jsem chtěla Alešovi pod stromeček koupit ještě košili. To víš, že jo, nevěrníku! Už ode mě neuvidíš ani ponožku. Doma se mi to všechno rozleželo. Večer Aleš volal jako by nic. Popisoval, že v Brně je všude šedivá prosolená břečka a skoro si zničil ty nové boty. Dokonce prý padal déšť se sněhem. Hm, strýček Google je dobrý pomocník, když chcete zakrýt nevěru. Stačí si zadat „počasí Brno“. Snažila jsem se působit co možná nejpřirozeněji. Přece to nebudeme řešit po telefonu. Mám svou úroveň, nebudu tu na něj ječet a zkratovat si mobil slzami. Jsme přece civilizovaní lidé. Otřela jsem displej k tomu určeným hadříkem a slzami si solila vánoční punč. Rum je taky dobrý strýček. Když jste, co se týče nevěry, na té nesprávné straně.

Jak se blížil čas Alešova příjezdu, bylo mi čím dál jasnější, že na to nemám. Že mu o prozrazení jeho tajemství neřeknu. Alespoň ne teď před Vánocemi. Uvidím, jak se bude dál chovat, nezkazíme si přece svátky. Nejkrásnější období v roce, kdy se vídáme s rodinou, kamarády, nechtěla jsem se o to všechno připravit jen proto, že začátkem každé návštěvy bude věta: „Tak co, jak to bez Aleše sama zvládáš?“ Ne! Jen ať se v tom ještě pěkně vykoupe. Navenek budeme pořád ten krásný a nerozlučný pár.

Teď ještě nechci nic vědět

Aleš se vrátil s mírně dobrou náladou, přišlo mi. Jeho předchozí zakaboněnost byla tatam. Zakázala jsem si domýšlet, co příčinou té dobré nálady je, a snažila jsem se žít s ním jako dřív. Někdy to šlo docela samo. Jindy mi ale další drobné signály hlásily, že fakt někoho má. Často jsem ho i zkoušela.
„Objednáme letos dovolenou first minute? Nebo budeme teď před Vánoci potřebovat peníze na něco jiného? Mně nic drahého nekupuj,“ ujišťovala jsem ho. Posledních pár let jsme opravdu letní dovolenou kupovali takhle s předstihem. Vyšlo to nejlevněji. 
„Kačenko, raději bych s tím letos ještě počkal,“ zarazil se Aleš. Objednáme ji až po Vánocích, ano?“
Tak je to jasné! Má milenku. Na dovolenou asi pojede už s ní. Naše adventní rituály dostávaly pěkně na frak. Rybova mše v Národním – ze strany Aleše odpískáno. Trhy v Drážďanech – je námraza, to by bylo o život v tomhle vyjet na dálnici. Dokonce mi ani neujídal cukroví. Vosí hnízda, co jsem před něj postavila, když si dával kafe, jsem zahlédla v koši. Vždyť je přece miluje! To se snaží držet kvůli milostivé dietu? Chce být krásný, štíhlý a mladý? To už nebude. Ale jí to asi nevadí. Dokonce si se mnou nedal ani to víno, které jsme dřív tak rádi popíjeli. Tak tohle budou fakt dost smutné Vánoce. Začalo mi docházet, že pokud mě opravdu opustí, nic už nebude jako dřív. Kdo bude jezdit s naší partou známých? Já, nebo on. To je jasné. Oba těžko. Pokud by tam byl on s novou přítelkyní, to nedám. Každý ať se tedy stýká se svými přáteli. Jak to ale po těch letech rozlišit? A ke komu se přidají ti, které jsme poznali už jako pár? Konec. Tohle bude konec mého světa. Jiné opuštěné ženské zbydou alespoň její děti, to je smysl jejího života. Smyslem toho mého byl Aleš a naši přátelé. I jeho rodina. Miluju je! Bude teď s tchyní chodit na představení moderního tance jeho nová přítelkyně? To těžko. Tuhle oběť jsem dokázala nést jenom já. Budu se s ní vlastně ještě moct vídat? Je jako moje druhá máma. Prostě všechno špatně.

Jmelí promluvilo

Tak alespoň rozešlu kamarádům ty pozvánkové novoročenky. Teď už to zrušit nemůžu, všichni se těší. Holt tam s nimi na chalupě budu sama. Třeba přijdu na jiné myšlenky. Ale spíš ne, spíš to tam na mě plnou vahou padne. Ještě vymyslet pro přátele tu správnou výmluvu, proč tam Aleš není. Zeptám se ho, hned jak přijde, co jim asi tak mám říct. Jen ať si taky láme hlavu, milánek.
Slyším klíč v zámku. Ve dveřích místo Aleše stojí... obrovské jmelí. Takový ten trs metr v průměru, co jsem si vždycky přála mít v hale u stropu, ale nakonec mi pokaždé přišlo líto dávat za něj tolik peněz. „Můžu ti pomoct, Kačenko?“ promluvilo jmelí. Tedy jasně že ne jmelí, ale Aleš za ním schovaný. „Posíláš ty novoročenky, viď?“
Věnovala jsem mu pohled hodný jezevčíka, co běhá dokola a snaží se chytit svůj ocas.
„Chtěl jsem ti jen říct, že na ty hory jedu. Jestli mě tedy vezmeš. Vím, že jsem se v poslední době nechoval zrovna vzorně a byla se mnou legrace asi jako při sledování válečnýho filmu.“
Hmm, napadlo mě. Je teď ten pravý čas zeptat se ho na tu milenku? Ještě že jsem to neudělala. Aleš pokračoval. „To jmelí je poděkování, žes to se mnou vydržela. Vím, že si všechno říkáme, ale tímhle jsem tě zatěžovat nemohl. Jeden čas to vypadalo, že... zkrátka že jsem dost vážně nemocný. Lítal jsem po vyšetřeních, byl jsem i dva dny v nemocnici. Nechtěl jsem, aby ses trápila.“
„Tak proto ty služební cesty?“ vydechla jsem úlevou.
„A taky jsem nemohl moc jíst, ze všeho mi bylo špatně, kdybys věděla, jak jsem ti záviděl to víno... O budoucnosti jsem radši moc nepřemýšlel, ale... tramtadadá... nic hroznýho se nepotvrdilo. Všechno negativní!“
Objala jsem svého muže, šťastná, že jsem mu kvůli té jeho „milence“ nedělala scény. Tohle je nejvíc, co mi na Vánoce mohl dát. Zas mu můžu věřit.
„Takže lepíš známky,“ hned jsem ho zaúkolovala. „A zapal františka, víš, že mně to nikdy nejde. Šťastný a veselý, miláčku.“

@svetzeny