I v době nejrůznějších technologických vymožeností, psychologických průzkumů a ve světě propojeném sítěmi zůstávají některé staré dobré jistoty. Třeba to, že nejlepší je hledat pomoc u těch nejbližších. U takových, kteří nás znají, mají nás rádi a nejlépe vědí, co potřebujeme.
Do nového roku jako single
Prostě se to stává,“ opakovala jsem si zoufale po několik týdnů i měsíců za sebou. Prostě se stává, že chlap opustí ze dne na den ženskou, které je přes čtyřicet. Kvůli nějaké o trochu mladší... Brečela jsem měsíc, jako tělo bez duše jsem chodila čtvrt roku. Marně mě kolegyně Eva přesvědčovala, že to stejně nebyl ten pravý, že můžu být ráda, že mi ten pacholek zmizel ze života. No, ráda jsem tedy nebyla. Právě začínal další rok a já do něj vstupovala s vyhlídkami, že ho strávím sama. Pouhá myšlenka na to, že tohle bude můj první single rok, spustila další vodopád slz.
Samota mi nechutná
„Z toho tě může dostat jedině nový mužský,“ zhodnotila situaci Eva. „Někam vyrazíme.“ Tak tohle jsem rázně odmítla. Poslední, co chci, je jít někam lovit. Ty pohledy chlápků v baru, kteří hodnotí osazenstvo podle kritéria „použitelnosti“, si ještě pamatuju. děkuju, nechci. Mě nikdo okukovat nebude. láska si mě najde. dávala si ale načas, potvora. Samota mě ničila. Vlastně mě zaskočilo, jak moc. dřív jsem bývala sama ráda, když si „ten pacholek“ vyrazil někam s kamarády, samotu jsem si užívala. Ale znáte to, vždycky nejvíc chceme právě to, co mít nemůžeme. Všechny moje kamarádky byly zadané, měly rodiny a já je nechtěla okrádat o čas. Nechtěla jsem mít pocit, že se mnou jdou někam jen proto, že je jim mě líto. Chyběl mi parťák. do kina, na víkendové výlety, na dovolenou, na povídání.
Nejdřív se přece poznáme
A tak jsem jednou v sobotu večer, když jsem zase seděla úplně sama doma a přemýšlela, jestli mám začít žehlit nebo luxovat, otevřela notebook a... Na tu myšlenku mě Eva přivedla už před časem, ale neměla jsem odvahu ji zrealizovat. Eva nic nedělala bez rozmyslu a hned měla připravených několik příkladů lidí ze svého okolí, kteří jsou právě díky seznamce šťastni, spolu a rozmnoženi. dokonalé rodinky, jen kvetou. Musela jsem uznat, že na tom něco bude. Lidi se tam nehodnotí jen podle vzhledu jako na obvyklých seznamovacích místech. Nejdřív si budeme psát, zjistíme o sobě spoustu věcí, tím se to pěkně vyselektuje, a když mě někdo zaujme... Posílena takovými myšlenkami jsem se zaregistrovala. A pak to začalo! Jako první se ozval jakýsi Michal Sněžný z Českých Budějovic. Na chatu se zdál fajn. Trochu mě zarazilo, že za mnou chtěl hned přijet, prý mě pozve na oběd, prý... mi snese modré z nebe. Těch slibů na mě bylo až moc. Ale co. Alespoň se ukáže. Byla jsem zvědavá a na svá předsevzetí, že všechny nejdřív pěkně důkladně poznám, jsem nějak rychle zapomněla. Přijel, šli jsme do pizzerie. Líbil se mi, byl dokonce ještě o malinký kousek hezčí, než vypadal na fotce, kterou mi poslal, ale... ať jsme mluvili o čemkoli, vždy – vůbec netuším, jak se mu to dařilo – stočil rozhovor ke svému novému autu. Nedávno si totiž koupil Škodu Yeti, červeno-černé barvy... Hovořili jsme o dovolené, skončil u yetiho, mluvili jsme o našem dětství, nějak se propracoval k yetimu, naťukli jsme minulé vztahy, zase to skončilo u obsahu motoru jeho auta. Už jsem si s tou konverzací nevěděla rady, on pořád jen pěl chválu na svoji novou káru. A tak jsem zvolila konverzační otázku a snad s okouzlujícím úsměvem jsem se zeptala: „Sněžný, to je hezké, ale dost neobvyklé příjmení, že jo?“
„To není příjmení, ale přezdívka!“ vychrlil ze sebe. „Dal jsem si ji jen kvůli téhle seznamce. Víš, moje auto je Yeti, to znamená sněžný muž, takže proto jsem podle toho vozu...“
„Promiň!“ zařvala jsem skoro zoufale. „Musím běžet, asi jsem doma nechala zapnutou žehličku!“ Vyběhla jsem z té pizzerie, jako když mě honí smečka tygrů. Už jsem nastupovala do tramvaje, když mi volal na mobil. Nezvedla jsem to. Vzápětí mi přišla esemeska: „Až žehličku vypneš, vrať se, chci ti ukázat svého yetiho!“ Moje reakce byla asi trochu přehnaná: na celou tramvaj jsem zařvala: „Nééééé! Nechci vidět tvého yetiho!“ Cestující se s velkým zájmem otáčeli...
Oční kontakt nula
Druhý nápadník ze seznamky se ozval vzápětí... jakýsi Roman. Přes mail se opět jevil docela nadějně. Jakmile jsem se s ním ale sešla, pojala jsem podezření, že to za něj snad musel psát někdo jiný. Sešli jsme se na Jungmannově náměstí u pomníku buditele. Hned jak přišel, promluvil... ale žádné „Dobrý den“ nebo „Ahoj“, nýbrž hned celá věta: „Mně se sem vlastně vůbec nechtělo chodit.“
Už už jsem měla na jazyku: „Tak proč jsi sakra přišel?!“ ale spolkla jsem ta slova. Nezničím si přece rande kvůli prostořekosti. Skončili jsme v nejbližší kavárně. Já seděla zády k oknu – on čelem ke mně a současně také čelem k obrovské výloze za mnou... měl skvělý výhled do ulice, na které jezdily tramvaje, auta, chodila spousta chodců, běhali psi... A kompletně všechno z tohohle výčtu ho zajímalo tisíckrát víc než já. Ani jednou jedinkrát jsem nepostřehla, že by se podíval na mě. Oční kontakt – nula. Neustále sledoval jen ruch na ulici. Mluvila jsem jako o překot, řekla jsem mu o sobě snad všechno, když on, stručně a suše: „Mám dva psy.“ Já na to: „Aha, to je zajímavé, co je to za plemeno, co jim chutná, jak jsou staří?“ Pauza... Romanovo dlouhé a vnímavé sledování pouličního mumraje za mnou... Potom následovala jeho odpověď: „Čtyři roky.“ Připadala jsem si jak na jevišti, když zrovna dávají hru jen pro jednoho herce a ten herec – tudíž já – nevratně zapomněl text. Čaj, co jsem si objednala, mi přestal chutnat. Už ani nevím, pod jakou záminkou jsem se omluvila, zaplatila, slušně se rozloučila a zmizela z té kavárny s nadějí, že tohoto pána už snad nikdy nepotkám.
Že by to konečně klaplo?
„Víš, co se říká? Do třetice všeho dobrého i zlého,“ přemlouvala mě Eva, ať to ještě zkusím. „Na ty dva jsi měla jednoduše smůlu, zkus ještě aspoň jednoho,“ nevzdávala to ani poté, co jsem jí tyhle seznamovací zážitky líčila.
„Dobře, ale pak už nic, to radši vstoupím do kláštera,“ slíbila jsem a nechápala, proč jí to připadá směšné. Třetí schůzka se třetím mužem proběhla – kupodivu – maximálně v pohodě. Jmenoval se Ondřej. Poslouchal, co říkám, líčil mi pár věcí z dovolené i to, jak byl na služební cestě až v Kuvajtu, zajímalo ho, jakou mám práci, co dělám o víkendech, přeptal se i na přátele a moje rodiče... Šla jsem z té první schůzky domů a kroutila hlavou – on „Pan Božský“ fakt existuje? Já myslela, že je jenom v tom seriálu. To, co následovalo, bylo jako z vysněného filmu, který bych v reálném životě nečekala. O víkendu jsme spolu jeli na výlet, další týden jsme vyrazili dvakrát do kina a do galerie, vše stále v naprostém souladu a vzájemně inspirativním duchu. Nakonec v dalším týdnu přišel i jeden večer se skvostnou večeří... při níž jsem prohlásila: „Víš, měla jsem pocit, že ty seznamky jsou fakt k ničemu, ale ty jsi krásná výjimka, která potvrzuje pravidlo.“ Záhadně se usmál. Nic neřekl. Převedl řeč na jiné téma.
Promiň, Eva to říkala
Asi po čtyřech týdnech „chození“ jsem se u něj poprvé chystala strávit večer. Šli jsme do romantické restaurace, taxík nás odvezl k němu a hned za dveřmi, zavalena polibky... jsem cítila neuvěřitelné pálení v nose, začala jsem kýchat a oči i celý obličej mě svědily jako čert. Proboha! To vypadá na silnou alergickou reakci. Zrovna v tuhle chvíli, zrovna s mužem, kterého chci, zrovna v jeho bytě, zrovna když jsme spolu poprvé... SAKRA! To ne! Z botníku na mě zírala velká chlupatá koule. Kočičí oči jako by se mi vysmívaly a jemné chloupky jako by ta potvora schválně distribuovala po celém okolí. Přímo jsem je viděla poletovat ve vzduchu. „Nééé!!!“ vykřikla jsem zoufale. „Kočka!“
Ondřej se upřímně vyděsil. Nebylo divu, už jsem začínala otékat, z očí jen štěrbinky.
„Promiň, já zapomněl dát kocoura k sousedům. Eva mi říkala, že...“ nastala dramatická pauza, „... máš na kočky alergii,“ pronesl, už odevzdaně hledě do mých vzteklých štěrbinek místo očí.
„Eva???“ Dala jsem si záležet, abych za to jméno dosadila co nejvíc otazníků.
„No jo, Eva,“ dodal sklesle, zatímco nesl kočku uklidit
do vedlejšího bytu. „Asi jsem to podělal, co?“
Než se vrátil, vzala jsem si prášek a dostala se jakž takž do normálu. Na vysvětlení jsem si ale hodlala počkat. „Víš, tvoje kolegyně z práce, co s ní sedíš v kanceláři, je... hmmm... je totiž moje sestřenice.“
Mlčela jsem a vyhodnocovala situaci.
„Počkej, tak jak je to? Ty ses mi přece ozval přes seznamku...“
„To jo, ale Eva mi dala přesné instrukce, co tam mám napsat, abys mi odpověděla. A taky mi trochu radila, co máš ráda, kam tě vzít na výlet, jaké restaurace se ti líbí...“
Ten večer z toho nebylo nic. Cítila jsem se podvedená, přistižená při slabosti, a co si budeme povídat, taky ještě trochu oteklá... Netušila jsem, jestli se mám smát, nebo být vzteklá. Doma jsem se ale rozhodla pro první variantu. Sama sobě jsem se zasmála a těšila se, jak si to s Evou v práci vyříkám!
Konec dobrý, všechno dobré
S Ondřejem žijeme už rok. Kocour se natrvalo přestěhoval k sousedům a nám dvěma je nesmírně fajn. Eva mi občas z legrace říká, že jí dlužím poplatek, když je přece ta seznamka. No... asi třicet minut jsem s ní tenkrát nemluvila. Pak jsem ale musela uznat, že v mém případě byla lest jediná možnost. Na žádnou trapnou večeři, kam by mě přišel někdo okukovat, bych tenkrát asi opravdu nešla. Dneska jsem svojí dohazovačce vděčná. Jen by mě zajímalo, jak dlouho to ti kuplíři chtěli tajit!
Líbil se vám článek? Podělte se o něj se svými přáteli
