Nemá cenu nad nikým lámat hůl. Tím spíš, když jde o vlastní dítě. I z toho nejzlobivějšího kluka se totiž může stát andílek. Jaké kouzlo tohle zmůže? Obyčejná dětská zamilovanost, které paradoxně pomohla totální krize.
Sešlo se mi to v životě tak, že jsem zůstala sama se dvěma syny, kteří byli jako black and white. Mladší Jirka od narození smíšek, všemu otevřený a chápavý, srdíčko na dlani. Prostě pohodové dítě. Letos mu bylo deset. Jeho o čtyři roky starší bráška Honza mě trápil odmala. Ve školce proslulý raubíř a škodič, ve škole samá poznámka. Zatímco jeho spolužáci nosili domů pochvaly a jedničky, Honza mě zásoboval dopisy typu: „Rozbil spolužačce brýle“, „Zamkl kamaráda na WC“, případně „Přišel pozdě na začátek vyučování“. Tyhle vzkazy se množily. V poslední době přibylo ještě „Neodevzdal domácí úkol“ a „Kouří na školním pozemku. Pokud se to bude opakovat, budu nucena navrhnout některé z výchovných opatření podle závažnosti přestupku.“
Vyfasovala jsem home office, k tomu od rána do večera domácí úkoly, vaření, rozptýlení jako kino či káva s kamarádkou v nedohlednu.
Podobné to bylo doma. Svěřit mu mladšího bráchu, když jsem potřebovala nakoupit nebo zajít aspoň sem tam s kamarádkami do kina či na kafe, byl nervák jako u Hitchcocka. Obvykle jsem mladšího syna nacházela zamčeného v pokoji nebo plačícího u vypnuté televize, od níž mu Honza sebral ovladač. „Proč to, proboha, děláš? Copak nevidíš, že tím přiděláváš práci a starosti hlavně mně? Jsi starší, měl bys mít přece trochu víc rozumu a pomáhat mi, když táta už žije jinde, ne?“ snažila jsem se vysvětlovat. Jenže domluvy nepomáhaly, domácí vězení taky ne, bít děti jsem z principu odmítala, i když ruka mě někdy pěkně svrběla. Sehnat dětského psychoterapeuta, to byl běh na dlouhou trať. Po pár odmítavých telefonátech a nabídce termínu za tři čtvrtě roku jsem to taky vzdala. Rozhodla jsem se pro terapii prací a občas jsem Honzu pořádně zapřáhla v domácnosti: uklízel a luxoval, myl záchod a vanu, chvilku to vydržel a nezlobil, pak se zase vše vrátilo do starých kolejí. Nechápala jsem to. Jeden hotové zlatíčko, druhý každou chvíli na ránu. Přitom jsem oba vychovávala stejně.
Kde jsem udělala chybu, sakra?
Zbytek příběhu si můžete přečíst v našem aktuálním vydání Světa ženy nebo si časopis rovnou předplatit a dostávat ho každý měsíc přímo do vaší schránky.
Líbil se vám článek? Podělte se o něj se svými přáteli
