Ženské dilema: Vdát se z lásky či z rozumu?

Někteří před oltář doplují na růžovém obláčku zamilovanosti a pravděpodobně si neumějí představit, že by jejich romantickou chvíli hyzdily tak přízemní pohnutky, jako jsou rozum, odpovědnost či plánování budoucnosti. Budiž jim přáno.

Jenže, co si budeme namlouvat, počáteční velká láska není nic jiného než chemická reakce hormonů, která dříve či později (průměrně do dvou let) vyprchá. O to tvrdší může být pád zamilovaných hrdliček do reality všedních dní.
Lásku jen chytře vymyslela Matička Příroda, aby ti dva v sobě našli zalíbení a byli ochotni vyměnit si své DNA, tedy plodit potomstvo. V dlouhodobém výhledu mohou uspět, jen pokud se jim podaří počáteční (jistě příjemné a hřejivé) poblouznění rozumem přetavit do roviny citu, náklonnosti a přátelství – neotřesitelných pilířů spokojeného vztahu, jenž odstartovala krásná zamilovanost.

Citu (ne)třeba?

Snad by se našlo i pár svatebních zlatokopek, které víc než partnera milují jen jeho konto, kariéru, společenské postavení a s vidinou zisku se stávají vdanou paní. Ale po pravdě, jen zlomek normálně uvažujících dam by se chtěl probouzet vedle muže, k němuž vůbec nic necítí (a s kreditkou ani autem nelze probírat radosti a strasti všedních dní). Nelze ovšem popřít, že ženy podvědomě hledaly a hledají protějšek, jenž se dokáže postarat o potenciální potomstvo. Materiální zázemí a jistota jsou bezpochyby příjemným ulehčením pro fungování partnerství a rodiny. Racionální důvody svatby rozhodují i v případě dlouholetých partnerů: „Dost bylo života na hromádce, jako další logický krok následuje svatba.“ Někteří k němu dozrají sami (rozumíme si tak dlouho, tak proč by na tom svatba měla něco změnit), jiní podlehnou tlaku okolí (maminčino naléhání nelze ignorovat donekonečna). Často jako spouštěcí mechanizmus zafunguje početí ratolesti – společné příjmení je mnohdy přece jen praktičtější...

Depositphotos_47915319_m

Veselka z rozumu se občas stává možným východiskem ze svízelné životní situace. Některá nechce s dětmi zůstat sama, tíží ji nedostatek financí... Pak vezme zavděk prvním, který se jeví jako přijatelný parťák, a vpustí ho do života. Čili zafunguje rozum a city se snad přihlásí později. Přibývá též sólo třicátníků, kteří vystudovali, cestovali, užili si nevázaného života a teď by potřebovali parťáka, který by s nimi prožíval dobré i zlé. Je známo, že nejméně polovina (ale dle odhadů spíš víc) singles by raději žila ve vztahu. Člověk nepatří k samotářským druhům, takže dlouhodobě nebo trvale osamělý život je pro něj nepřirozený.

Jenže kde toho pravého vzít, když vhodných volných protějšků ubývá? Spoléhat na náhodu je prima a vycházet jí vstříc ještě lepší, ale také můžete čekat dlouho nebo i věčně. Tedy pokud máte představu, že se zjeví někdo, kdo: 1. vyhovuje kritériím, jež stanovil váš rozum; Spoléhat na náhodu je super a vycházet jí vstříc ještě lepší, ale taky můžete čekat dost dlouho, než se objeví Pan Pravý... 2. romanticky vás poblázní, takže se vám rozbuší srdce, jen na něj pomyslíte; 3. v posteli naplní vaše erotické sny. Tahle trojice se na začátku vztahu prostě nesejde téměř nikdy. A máte-li za sebou špatnou zkušenost anebo vás věk posunul od postpubertální naivity, rozhodnete se body číslo 2 a 3 uznat za méně důležité. Co zbývá? Opět sňatek z rozumu! Je zbytečné se za takovou úvahu stydět anebo se nechat zviklat názory přátel a příbuzných. Praxe ukazuje, že i manželství uzavřená na základě racionální úvahy mohou fungovat výborně.

Depositphotos_21883567_m

Od všeho trochu

Podle obecného mínění jsou nejúspěšnější manželství, na kterých se podílí jak láska, tak rozum. Tomu psychologové sice přikyvují, ale opatrně, protože se to těžko prokazuje. Svatbu (ani následující manželství) nelze vtěsnat do vzorců a univerzálních receptur štěstí. Nikdo nemůže jednoznačně určit, kdy má o manželství rozhodovat srdce a kdy mozek, ani zda pár skončí před rozvodovým soudem či oslavou zlaté svatby. Vyjít může manželství z rozumu, stejně jako zkrachovat vztah nadupaný láskou. Úspěšnost lze posoudit až po dlouhodobém soužití celkovou spokojeností. Vždycky však platí, že šťastný je ten, kdo šťastný být chce a o partnerskou pohodu pečuje. Věční zoufalci, ufňukanci a stěžovatelé neuspějí v žádném vztahu.

@svetzeny