Pokud nějaká žena tvrdí, že ji partner nikdy ničím nenaštval a nic špatného jí neprovedl, je nejpravdpodobnější, že žádného partnera nemá. Anebo si pěstuje jen tak více méně na dálku typ přítele, který je buď „kamarád, taky rád“, či „blbec k večeři“, popřípadě „nabízím dámám galantní společnost – ceny nízké, kvalita zaručena“. V každém normálním déletrvajícím vztahu totiž dříve nebo později některý z účastníků tomu druhému něco nemilého provede – a nejčastěji si to dělají navzájem, byť se jim zdá, že „zlobí“ pouze ten druhý. S tím se nedá nic dělat, ani tomu nijak předejít, ani doufat, že vám se to vyhne. Jediné, co lze, je nějak se s tím vyrovnat. Tady však narážíme na nejdůležitější otázku – jaký druh a jaká míra „zlobení“ jsou ještě aspoň jakž takž únosné, a kdy je naopak lepší vztah radši „odpískat“, protože meze byly příliš překročeny?
JAK JE TO S VAŠÍM VZTAHEM?
Praxe psychologů z partnerských poraden naznačuje, že vlastně vůbec nic – i dámy, které jednoznačně musejí s „tím svým“ trpět (manželky alkoholiků, agresorů, gamblerů, kriminálníků, patologických žárlivců, chronických nevěrníků apod.), se snaze partnerského poradce, aby od toho nemožného chlapa konečně odešly, často dlouho a urputně brání. V ukončení vztahu jim totiž překáží okolnost, že toho dotyčného stále milují – ať už se to komu zdá divné, nebo ne. A naopak, dámy, jež se doma nudí, lásku ke svému životnímu druhovi necítí či se zamilují do někoho jiného, žádají s lehkým srdcem o rozvod a jako „důvod“ uvádějí, že onen „zločinec“ nemá rád jejich kanárka, nechválí jim účes, málo si s nimi povídá nebo se chová nepříjemně k tchyni. Takže až váš partner „začne zlobit“, ujasněte si nejprve, jak je to vlastně s vaším vztahem k němu, a pak teprve dumejte o dalším.
Foto: Depositphotos (1)